The Weight of Chains

Kanadský dokumentární film o tom, jak představitelé západních mocností ekonomicky, politicky a vojensky rozložili, zničili a zotročili země bývalé Jugoslávie. Na tomto dokumentu je nejdůležitější to, že je to pro nás tak blízko, je to v tolika aspektech podobné a máme s tím tolik co do činění.

Dokumentární film Tíha okovů se zabývá nesnadnými otázkami týkající se rozpadu Jugoslávie a důsledky desetiletí nestability a války. Představí silné argumenty, které odkryjí skutečné důvody západní intervence na Balkáně.

Film vznikal od roku 2009 v několika městech po celé Kanadě, včetně Ottawy, Montrealu a Toronta, pokračoval na začátku roku 2010 ve Spojených státech – Columbus, Dayton, New Yorku a Washingtonu, a byla dokončený v létě roku 2010 ve Slovinsku – městě Lublaň, v Chorvatsku – Vukovar, Djakovo, Jasenovac, Zagreb, Gospic, Knin, Bosna-Hercegovina – Sarajevo, Trebinje, Srbsko – Bělehrad, Subotica, Kosovska Mitrovica, Trepca, Pristina, Orahovac, Prizren a Strpce.

Režisér tohoto filmu, Boris Malagurski, natočil již několik filmů, poslední je „Kosovo – Dokážete si představit?„, Kontroverzní dokument odhalil, jak zbývající Srbové v Kosovu mají málo nebo žádná základní lidská práva. Dokument který získal několik ocenění na filmových festivalech po celém světě. Zde se dočtete více.

„Tíha okovů“ představuje kanadský pohled na podíl západného světa na rozdělení etnických skupin v Jugoslávii a ukazuje, že válka byla vynucena zvenčí – obyčejní lidé chtěli mír.

Nicméně, extrémní frakce na všech stranách, spalující jejich zahraničními mentory, přehlušili umírněné lidi a dokonce i deset let po posledním konfliktu – zůstávají v nenávist a lidé nadále šíří mýty o tom, co se opravdu stalo v roce 1990. Co se vlastně stalo?

Autor snímku už připravujde druhý díl – s názvem: Tíha okovů 2: Co bude dál? Průvodce dekolonizací.

Vuk Jeremič: “Jsem rád, že panuje absolutní shoda, pokud jde o pokrok v evropské integraci Máme velmi ambiciózní plány!”

Ivo Sanader: “Jsme velmi ambiciózní země, jsme velmi ambiciózní vláda! Máme ve vládě zvláštního ministra pro evropskou integraci.”

Boris Tadič: “Měníme tvář své země abychom se stali členským státem Evropské Unie.

Hashim Thaci: “Členství v EU je náš cíl, naše vize”

Koordinátor G-17 Veselin Vukotič: „Chceme být součástí Evropy kolonií a otevřenou společností.“ Kdo by opravdu chtěl být kolonií?

Tíha okovů JRT: “Pro svět je Jugoslávie zajímavá, ale čím je pro nás, kteří v ní žijeme?” “Pro me je Jugoslávie symbolem nezávislosti”, “Jugoslávie může každému nabídnout všechno ” “Vidím, jak se Jugoslávie rozvíjí a rychle mění” “Společnost s vlastní vládou pro všechny své lidi” “Myslím, že není snadné říci, co je Jugoslávie.” Vůbec si nemyslím, že mé ranné dětství v Jugoslávii bylo špatné – vždy jsem dostával hodně dárků, rodina byla blízká a blízcí přátelé byli rozšířenou rodinou.

Gregory Elich: “Je to kultura, ve které se lidé skutečně v mnoha ohledech zajímají jeden o druhého. Tohle tady v Americe nevidíte, lidé jsou jeden od druhého velmi izolovaní. ” Jen práce, přijít domů a sledovat TV. Také jsme se rádi dívali na televizi a měli jsme i kameru, kterou jsem se já, coby filmařsky nadané dítě, snažil vždy dostat do rukou. Ve skutečnosti jsem chtěl kameru, kterou držel. “Pojď sem, tati!” Když ji předal mamince, aby ke mě mohl přijít, vymyslel jsem to jinak. “Pojd sem, mami!” Byl jsem chytré dítě. Chytré jako liška. Ta byla jednou z postaviček mého oblíbeného pořadu, “Dobrou noc, děti”. “Dobrou noc, pane Oslíku a paní Liško.” Někdy mí rodiče přepnuli kanál na Parlament, kde byly další uspávanky.

Unkovič: “Rád bych vám pověděl jeden příběh. Je to můj příběh pro vás. Uklidněte se, já jsem poslouchal ty vaše. Jeden starý muž a jeho vnuk byli chyceni nepřítelem a museli najít cestu, kudy uniknout. Smějte se, jak chcete. Konec je velmi smutný“ (člen parlamentu) „Tak už nám konečně řekněte ten smutný konec!“ (předseda parlamentu) A jak jsem začínal být trochu starý na tyhle dětské příběhy, dělal jsem to, co dělal v létě každý Jugoslávec.

Michael Parenti: “Měsíc placené dovolené! Kdy jsem naposledy měl měsíc prázdnin…”

Starý muž: “To už bylo dávno…” My Jugoslávci jsme to tak měli, každý rok. Ale nikdy jsem si to neuvědomoval, v dobách komunistické Jugoslávie jsem byl příliš mladý. Vím, co si teď myslíte. Komunismus? Americký vzdělávací program: “Je to mezinárodní zločinecká konspirace!” Po dvě desetiletí před rokem 1980, byla Jugoslávie prosperující zemí s ročním průměrným nárůstem hrubého domácího produktu o 6,1 %.

Michael Parenti: “Slušná životní úroveň, lékařská péče a vzdělání zdarma, zajištěné právo na práci, dostupná veřejná doprava, bydlení a vybavenost, míra gramotnosti vyšší než 90%, průměrná délka života 72 let. Většina hospodářství byla státní, žádný soukromý sektor.”

Jugoslávská píseň: Nikdo se nemá líp než my, ať je to tak každý den!”

Barry Lituchy: “Jugoslávie byla jiný případ, protože měla svůj vlastní socialistický model ekonomické činnosti, což bylo smíšené hospodářství se soukromými kapitalistickými firmami, s průmyslem řízeným státem a s družstvy.

Michel Chossudovský: “Bylo to považováno za úspěch tržního socialismu. Měli rozvinutý sociální stát. Měli větší míru růstu než většina západoevropských zemí, byla to multietnická společnost, která žila v harmonii, a v mnoha ohledech to byl model rozvoje. Asi byste řekli, že na téhle zemi je opravdu něco zvláštního. Proč tedy lidé prolili v této zemi tolik krve? Kdo je na vině?

Ckalja: “Většinou je vinen ten, kdo je nejméně podezřelý. To vím. Přečetl jsem tucty detektivek.” Než budu pokračovat, podívejme se, kde se nacházíme? Jugoslávie se nacházela mezi Řeckem, Itálií a Rumunskem a byla obydlena Srby, Chorvaty, bosenskými muslimy, Slovinci, Makedonci, což všichni jsou Slované; a Albánci, Madaři a další. Jejich země byla výsledkem dlouhého boje ke sjednocení lidí, aby ukázali světu, co dokážou, když pracují společně, bez ohledu na to, co se stalo v minulosti. Během historie byla tato myšlenka trnem v oku mnoha velmocí a světových mocností.

Michael Parenti: “Myšlenka byla taková, že jižní Slované by neměli zůstat slabými rozdělenými národy, které mezi sebou bojují, nebo se stanou kořistí nějakých zahraničních imperialistů. Srbové ztratili svobodu poté, co je v roce 1389 napadli Atamanští Turci na Kosovu Poli, které se nyní nazývá Kosovo.

Srdja Trifkovič: “Ztráta státnosti, která trvala několik století, způsobila, že mýtus o Kosovu je u Srbů pevně zakořeněný.”

John Bosnitch: “Do Srbska přicházejí novináři a ptají se: “Proč jste vy Srbové tak divní, že oslavujete bitvu, kterou jste prohráli? Když mluvíte o bitvě o Kosovo. A stále o té bitvě mluvíte a jak úžasná byla, ale prohráli jste. Nejste tak trochu masochističtí? Není s vámi něco v nepořádku?” A já odpovídám: “Slyšeli jste někdy o Alamu?” Pamatujete na Alamo? Slyšeli jste někdy o Masadě, kde se židé bránili až k smrti a pak raději spáchali sebevraždu, než by se nechali zajmout.” Srbové byli pronásledováni a byly na ně používány různé “nápadité” mučící nástroje, protože se postavili Turkům.

John Bosnitch: “Žili jsme za strašné perzekuce. Byli jsme bičováni, byli jsme lynčováni. Nabodávali nás na kůl. Pokud nevíte, co to je, znamená to, že špicatý kůl byl zaražen přes váš konečník nahoru vaším tělem a vyšel ven zády tak, aby se vyhnul životně důležitým orgánům. Turečtí atamani, kteří to prováděli, byli experti. Tak jste byli naraženi na kůl, abyste jako ukřižovaný Kristus trpěli.” Dalo se tomu však vyhnout – konvertovat k islámu! A mnozí to udělali, mnozí neměli na výběr. Tak se část slovanského obyvatelstva stala muslimy, zatímco ostatní byli ortodoxní křesťané. Na druhou stranu, státní náboženství rakouského císařství bylo římsko-katolické, byla jím velmi ovlivněna velká část chorvatského obyvatelstva. Když Rakušané v roce 1908 nezákonně zabrali Bosnu a její početné obyvatelstvo, jugoslávský sen nebyl nikdy dříve více ohrožen. Tak se skupina jugoslávských nacionalistů “Mladá Bosna”, ve které byli Srbové, muslimové a Chorvati, rozhodla, že už toho bylo dost. Jeden mladý muž, možná jste o nem slyšeli, Gavrilo Princip, zastřelil v Sarajevu rakouského arcivévodu Ferdidanda.

Později bylo zaznamenáno, že řekl “Jsem jugoslávský nacionalista, mým cílem je sjednocení všech Jugoslávců, musíme se osvobodit od Rakousko-Uherska!” Ačkoliv zavraždění arcivévody Rakušany rozlítilo, měli nyní aspoň důvod zaútočit na poslední slovanskou pevnost – Srbsko. Nebyl to však ten skutečný důvod k útoku – Rakušané a Němci měli plán rozšírit své císařství na východ. Dosáhnout toho mohli jedině válkou. Na začátku první světové války uprchla skupina jugoslávských politiků z habsburské říše a v Londýně vytvořili Jugoslávský výbor s úkolem získávat finanční prostředky k realizaci jugoslávského snu. Ke konci války se Výbor setkal na Korfu v Řecku se srbskou vládou a prohlásil, že Srbové, Chorvati a Slovinci jsou “stejné krve, stejného jazyka, stejně cítí svou jednotu, kontinuitu a celistvost území, které obývají společně, a mají společné životně důležité zájmy ohledně svého národního přežití a všestranného rozvoje morálního a materiálního života”… Toho se Rakušané a Turci báli – jugoslávské jednoty! Starý světový řád byl pryč – Jugoslávci nakonec získali svou vlastní zemi! Jugoslávské království však mělo, bohužel, krátký život, protože se brzy chystala nová válka válka nevídaných rozměrů. V naději na udržení Jugoslávie mimo válku podepsal jugoslávský princ Pavel v roce 1941 tripartitní smlouvu s nacistickým Německem. Ale to se nelíbilo Britům, proto podněcovali státní převrat a masové vzpoury proti smlouvě. Britové byli šťastní, ale Hitler ne. Ve skutečnosti byl tak naštvaný, že chtěl Jugoslávii vymazat z mapy světa. Jugoslávie byla napadena ze všech stran.

Barry Lituchy: “Jugoslávie byla tehdy rozdělena na 12 částí a některé z nich připadly fašistickému Maďarsku, některé fašistické Itálii. Makedonie připadla Bulharům a Albáncům Srbsko bylo obsazeno Wermachtem a ovládáno Němci. Chorvatsko a Bosna byly spojeny v Chorvatský fašistický stát pod vládou Ustashova režimu.” – Říkalo se tomu Nezávislý chorvatský stát.

Barry Lituchy: “Záměr v roce 1941 byl samozřejmě takový, že Chorvatsko bude kondominiem německé moci na Balkáně.” Chorvatští fašisté začali rychle s vyhlazováním všech nechorvatských elementů ve státě. Víte, co to znamenalo? Začal hon na Srby!

Ustašovská píseň: “Přejdeme Drinu a zapálíme Srbsko!” Ano, bylo zde také použito Hitlerovo konečné řešení, a statisíce Srbů ale také Židů, Romů a dalších byly vyvražděny, většina z nich ve 4. největším koncentračním táboře v Evropě – Jasenovacu.

Barry Lituchy: “Konečné číslo zabitých v Jasenovacu je 600 000.” Avšak tento fašistický režim byl v něčem jiný.

Barry Lituchy: “Chorvatský fašistický režim, ustašovský režim, měl jeden aspekt, který byl zcela odlišný, a to, že to byl klerikální fašistický režim. Integroval do své politické diktatury katolické duchovenstvo. Byli na vrcholných pozicích ve vládě, v hlavních radách vlády, a byli rovněž ve vojenských kruzích a také byli v koncentračních táborech. Byli v Jasenovacu. Někteří ředitelé tábora byli kněží.”

John Bosnitch: “Proti chorvatské inkvizici, která probíhala za 2. světové války, byla španělská inkvizice pouhou dětskou hrou.”

Barry Lituchy: “Papež Pius podporoval fašistický režim, vedení Vatikánu si bylo plně vědomo toho, co se tam dělo.” Na druhé straně se rozhodli jednat roajalisté, loajální s korunou, nazýváni četníci.

Srdja Trifkovic: “ Četníci byli hnutím odporu, které se dokonce samo prohlásilo za Královskou Jugoslávskou Armádu. Byli to téměř výhradně Srbové. Avšak po krvavých represích v Srbsku ze strany Německa na podzim roku 1941, si cetnici uvědomili, že pokračování odporu za jakoukoliv cenu, když Nemci zabili 100 Srbů za jediného mrtvého Němce, je sebevražedné.” Tohle však Západu nevadilo…chtěli hlavně mrtvá německá těla. Takže veškerá pomoc pro četníky byla zastavena a poskytnuta jiné skupině bojovníků, kterým se podařilo neutralizovat všechny ostatní skupiny. Jugoslávským partyzánům! Komunistům, kteří byly príslušníky všech etnik, vedeným mužem jménem Tito. V roce 1943 Tito vyhlásil novou Jugoslávii, která byla nakonec osvobozena o dva roky později. Pokud nic jiného, uměl Tito skvěle hrát politické hry s velkými mocnostmi pro svůj vlastní prospěch, což právě Jugoslávie potřebovala, aby dosáhla úplné nezávislosti. Je důležité říci, že Tito nebyl jen vůdce, byl jménem uznávaným ve světe. Byl jedním ze zakladatelů Hnutí nezúčastněných. Proč byli tak důležití?

Sunil Ram: “Byli jakousi nárazníkovou zónou pro velmoce, která ji umožňovala hovořit spolu a diskutovat o jistých tématech, o kterých se nedalo hovořit otevřeně.” “Tito doufá, že nadále bude chodit po obou stranách ulice – východní i západní!” Titova pevná ruka držela zemi pohromadě. Když 4. května 1980 zemřel, mnozí v Jugoslávii plakali… možná ani ne tak pro něj jako pro samotnou Jugoslávii. Jeho pohřeb byl největším státnickým pohřbem v historii. Pak se věci začaly rozpadat, když se Jugoslávie krátce po Titove smrti dostala do dluhů u mezinárodních věritelů. V roce 1984, zatímco zrak světa byl upřen k Sarajevu, kde se konaly zimní olympijské hry, Reaganova vláda v tajném dokumentu, Národní bezpečnostní směrnici 133, prohlašuje, že: “Politikou USA bude posílit trend směrem k tržně orientované Jugoslávské ekonomice”. A to bylo v souladu s předchozími směrnicemi, které obhajovaly úsilí prosadit tichou revoluci a svrhnout komunistickou vládu a strany.

Michael Chossudovsky: “To vyvolává celou řadu dalších iniciativ, z nichž většina se nezveřejňuje. Směrnice pouze uvádí, že to, čeho by USA chtěly dosáhnout, aby Jugoslávie přestala být tržním socialistickým hospodářstvím a stala se, po vzoru Západu, volným tržním hospodářstvím.” A dnes víme, jaké prostředky USA v Jugoslávii používaly k prosazení svých cílů, roky před tím, než začaly jakékoliv konflikty. Vzhledem k tomu, že sovětský systém měl v roce 1988 na kahánku, Washington neztrácel čas a poslal do Jugoslávie poradce z neziskové organizace s pompézním jménem, Národní nadace pro demokracii, NED.

Ronald Reagan: “Dobré ráno a vítejte. Je dobré, že jste všichni zde, abychom oslavili spuštění programu s vizí a s ušlechtilým účelem, ustanovení Národní nadace jde přímo k jádru americké víry v demokratické ideje a instituce. Dává naději všem lidem.” Avšak, Allen Weinstein, který plánoval NED, řekl v roce 1991 Washington Postu, že: „Mnoho z toho, co děláme dnes, tajně prováděla CIA před 25 lety.” To znamená, že NED byl ve skutečnosti svým způsobem satelitem CIA.

Philip Agee: “Místo toho, aby CIA byla jen v zákulisí a snažila se tajně manipulovat procesem vkládání peněz tuhle a pokynu támhle, a tak dále … Teď mají jejího kumpána, Národní nadaci pro demokracii, NED.” Tak NED začal rozdávat štědré úplatky v každém koutu Jugoslávie, financoval opoziční skupiny, kupoval si mladé hladové novináře snem o novém životě, financoval odborovou opozici, ekonomy sympatizující s MMF a nevládní organizace na ochranu lidských práv. Národní nadace pro demokracii také kontroluje a platí Centrum pro mezinárodní soukromé podnikání, které na oplátku financuje G-17. Kdo byli G-17? Byla to nevládní organizace, vytvořená 17 ekonomy podporujícími volný trh tři z vedoucích členů byli členy Washingtonské skupiny Mezinárodního měnového fondu a Světové banky Dusan Vujovic, Zeliko Bogetic a Branko Milanovic Koordinátor G-17 profesor Veselin Vukotič spolupracoval úzce se Světovou bankou a jako ministr privatizace za premiéra Ante Markovice měl v letech 1989-1990 na starosti program Světové banky, “program bankrotu”, který vedl k naprosté devastaci jugoslávského hospodářství. Ostatní členové G-17 pracovali jako konzultanti pro Světovou banku a účastnili se schůzek organizovaných Světovou bankou. V roce 2002 vytvořili v Srbsku politickou stranu a od té doby, přestože G-17 v každých volbách dostala jen mezi 7 a 11% hlasu, kontrolovali srbské Ministerstvo financí a Ministerstvo hospodářství. Není to pouze skupina ekonomů. Je to síť. MMF a Světová banka používají tuto síť, aby uplatnili svou politiku v Jugoslávii. A jak to dělají? Nejdříve přinutí vlády, aby odstoupily od všech sociálních programů – dotovaných potravin nebo nájemného, bezplatné dopravy, bezplatné lékařské péče. Víte… všech těch věcí, které vlastně nepotřebujete. Vyhodit z okna.

Michael Parenti: “Omezíte výdaje veřejného sektoru, platy, zaměstnanost, zrušíte samosprávné podniky, jinými slovy přinutíte lidi, aby pracovali více za méně.” Za druhé, používají ekonomickou manipulaci a nové zákony, aby přivedli obchod – veřejný i soukromý – k bankrotu.

Michael Chossudovsky: “Světová banka popisuje tento mechanismus jako “spouštěcí”mechanismus, používají tento termín. Říkají, potřebujeme spustit bankrot jugoslávského průmyslu.” Potom tyto podniky převezme malá klika účelově nakupujících spekulantů a další mocné zahraniční ekonomické společnosti. Koupí tyto podniky zadarmo.

Michael Chossudovsky: “Věřitelé mohli jednoduše převzít tyto podniky během 45denní lhůty a podnik se buď musel zrušit nebo byl privatizován.” Tomu se říká “Privatizace prostřednictvím Likvidace” a je standartní praktikou na Balkáně a ve východní Evropě a přesně to se stalo i Jugoslávii. Údaje Světové banky potvrzují, že pod Vukoticovým vedením, od ledna 1989 do září 1990, bylo vymazáno více než 1100 průmyslových firem. Životní úroven mezi lednem a říjnem 1990 klesla o 18%. Tento pokles zvýšil nezaměstnanost na 20% a tak zesílil napětí mezi republikami.

Michael Chossudovsky: “Ožebračit obyvatelstvo těmito “zametacími” metodami MMF, což naopak zase přispělo ke zostření sociálních a etnických svárů.”

Slobodan Drakulic: “Takže byli nespokojení všichni a každý hledal viníka.

Branislav Lecic: “Když člověk nemá nic, tíhne k takovým idejím, které v něm uvnitř probudí jeho lidskou stránku, a jsou to většinou ideje nacionální nebo náboženské. najednou se cítí mnohem důležitejší, když mu někdo řekne Ano, je to jejich chyba, ne tvoje. V zoufalství premiér Markovic navštívil Washington, aby se setkal s prezidentem Georgem H. Bushem. Řekl, že důsledkem jeho privatizačního plánu bude rostoucí napětí mezi národy. Požádal o pomoc ve výši miliardy dolarů, a řekl, že pokud pomoc nepřijde, budou problémy. A my všichni víme, že Americané nechtěli žádné problémy.

Michael Parenti: “V listopadu 1990 President G.Bush prišel do Amerického Kongresu a tlačil na ně, aby schválili Foreign Appropriations Law, zákon, který požadoval zrušení veškerých pomocí a kreditů pro Jugoslávii. Zákon také říkal, že pokud by některá z jugoslávských republik chtěla od USA další pomoc, musela by se odtrhnout od Jugoslávie a vyhlásit samostatnost. Rozumíte? Není to konspirační teorie, není to má spekulace, není to moje analýza, je to státní právo! Je to státní právo! Od amerického ministerstva zahraničí se vyžadovalo schvalování volebních procedur a výsledků v každé z republik! Požadovalo se, aby republiky neměly národní volby, ale měly pouze volby ve své republice. A že pomoc by prišla pouze do těch jednotlivých republik, a když pomoc dorazila, prišla těm skupinám, které USA označily za “demokratické”, což znamenalo malé, pravicové, ultranacionalistické a dokonce i fašistické strany.”

Michael Chossudovsky: “Toto rozbití Jugoslávie nebylo důsledkem již dříve existující vnitřní nejednotnosti. Ona vnitřní nejednotnost byla zesílena v důsledku intervence z vnějšku.” Do roku 1991 dosáhla inflace 200% a jugoslávská federální vláda nebyla schopná platit ohromné úroky ze svého zahraničního dluhu ani zajistit suroviny pro průmysl. Úvěr se zhroutil a na všech stranách propuklo vzájemné obviňování. Spolupráce mezi republikami a centrální vládou v Bělehrade prakticky zanikla.

Michael Chossudovsky: “Republiky nedostávaly od federální vlády žádné peníze, nepreváděly žádné daňové příjmy, takže se celá federální fiskální struktura zhroutila a republikám zůstaly jen jejich vlastní prostředky a potom přišla nová forma nacionalismu.” Jak Američané požadovali, proběhly volby s mnoha stranami a hospodářská politika byla v centru politických debat, protože nacionalistické a separatistické koalice se zbavily komunistu v Chorvatsku, Bosně a Slovinsku. A s republikami, jdoucími si navzájem po krku, se hospodářství i sám národ ocitli na kruté, dolů směřující spirále. Místní političtí představitelé samozřejme dělali, co mohli, aby lid uklidnili.

Vojislav Seselj: “Pomstíme srbskou krev.” Vlade Gotovač: “Srbové zemřou v pustině svého mrtvého srdce!”

Radovan Karadzič: “Nemyslete si, že nedovedete Bosnu a Hercegovinu do pekla a muslimy snad vyhladíte!” Lidé potřebovali hrdinu, který by je zachránil, někoho, komu leží na srdci jejich zájmy. Místo toho dostali tyhle. V roce 1991 byly volby v jugoslávské republice Bosně. Alija Izetbegovič, bývalý spolupracovník nacistů během 2. světové války, byl kandidátem s islamistickou vizí pro z velké většiny křesťanskou Bosnu, jak samozvaně napsal v této malé knize „Nemůže existovat ani mír ani koexistence.” mezi islámským náboženstvím a ne-islámskými společenskými a politickými institucemi.“ Alija prohrál volby s umírněným muslimským vůdcem Fikretem Abdičem, to ho však od jeho myšlenky neodradilo, takže uzavřel s Fikretem smlouvu, podle níž se Alija stane prezidentem, ale funkci za rok opustí. Nicméně, rychleji než řeknete “Islámská Deklarace”, si Alija zajistil, že jeho funkce prezidenta bude prodloužena kvůli krizi, protože nemůžete mít v tak tragických ěasech mocenské boje. Ve skutecnosti byl jeden okamžik, kdy Alija mohl předejít válce, když v roce 1992 podepsal lisabonskou smlouvu, což by z Bosny udělalo konfederaci tří regionů. Alijovi se to nezamlouvalo, chtěl všechnu moc. Naštěstí pro něj se tato mírová myšlenka nelíbila ani Američanům. Tak do toho vstoupil Warren Zimmerman, americký velvyslanec v Jugoslávii.

George Kenney: “Můj kabinet byl na tom setkání s Zimmermanem a Izetbegovičem. Izetbegovič se právě vrátil z Lisabonu a Zimmerman mu říká ‘Víš, mohl bys dostat mnohem více uznání od USA, jen kdybys počkal.´ A můj kabinet mi řekl, že mu spadla čelist.” “Když se ti to nezdá, proč jsi to podepisoval?” Alija si vzal k srdci americkou radu a vymazal svůj podpis, upevnil svou moc a Američané to ocenili. Další postavou, která milovala jen svou moc, nebyl nikdo jiný než Slobodan Miloševič! Slobo, jak ho nazývaly masy, věděl, jak tyto masy použít, aby získal to, co chtěl.

Masy: “Slobo, milujeme te!”, Slobo: “Taky vás miluji!” S trochou štěstí a pomocí od svého blízkého přítele Ivana, srbského prezidenta, byl v roce 1987 poslán do Kosova, kde se Srbové cítili být ohrožováni Albánci. Během potyčky s policií se jeden Srb zeptal Sloba, proč je policie bije. Slobo tehdy správně prohlásil: “Nikdo se neodváží vás bít.” Přes noc se stal hvězdou jakožto ochránce Srbů! Incident s policií byl však pouze místní. Tenhle muž potřeboval větší jevište. Takže, protože byl tak vděčný svému příteli Ivanovi, připravil ho o prezidentskou funkci. O deset let později ho rovněž nechal zabít. Mysleli byste si, že poté, co se Slobo stal srbským prezidentem, se uklidnil, ale ne. Potřeboval stále větší jeviště a, jaké štěstí, právě se blížilo velké výročí. Když Srbové slavili šestisté výročí bitvy o Kosovo, což je jádro jejich kultury a historie, vlály srbské, jugoslávské, americké a kanadské vlajky, zpívaly se vlastenecké písně, Slobo vystoupil na pódium a to, co Západ popsal jako nacionalistické volání do zbraně, rozvášnilo obecenstvo!

Slobo: “Jugoslávie je mnohonárodnostní společnost a její přežití závisí na naprosté rovnosti všech národů, které v ní žijí. Krize, která zasáhla Jugoslávii, vedla k národnostnímu, ale také sociálnímu, kulturnímu, náboženskému a jinému rozdělení. Přemostění těchto rozdílů zmírní efekt těchto trhlin.” No dobře, možná to nebylo tak rozněcující, ale aspon operní zpěváci byli po projevu dost dobří. Pokud si ale myslíte, že tento muž měl vysoké ambice, co teprve muž, který je srovnáván s Ježíšem Kristem?

Franjo Tudjman: “V tento den prišel Ježíš Kristus triumfálně do Jeruzaléma, přivítán lidmi jako mesiáš. Dnes, když Franjo Tudjman prišel za svými lidmi, se chorvatské hlavní město podobá Jeruzalému.” Svatá ….. Spasitel chorvatského lidu, Franjo Tudjman. Žádný tlak, co? Tak Franjo vyhrál volby, ale lidé kolem něj nedokázali skrýt to, co mělo přijít.

Stipe Mesic: “Nebude žádná válka!” Dokonce ani tihle chlapíci tomu nevěří. Franjova vláda se rychle ilegálně ozbrojila.

Franjo Tudzman: Nevyzbrojujeme se! Jo, a co tohle?

Martin Spegelj: “Právě teď je nás 80,000 ozbrojeno kalašnikovy.” Zdálo se, že válka je jedinou možností. Naštěstí mnoho obyvatel řeklo “NE”.

Bělehrad – mírový mítink: “Všichni říkáme, dejme míru šanci!”

Raif Dizdarevic: “Nepůjdeme cestou vnitroetnických šarvátek.” Jugoslávci se báli, že toho hodně ztratí, pokud by se Jugoslávie rozpadla. Spoustu let spolu vyrůstali, žili spolu, vdávali se a ženili mezi sebou a centrem všeho toho byla Bosna se smíšenou populací muslimů, Srbů a Chorvatů – jakási mini Jugoslávie sama o sobě. V hlavním městě Sarajevu, které mělo největší počet etnicky smíšených manželství, se konaly obrovské protiválečné mítinky se vzkazem politikům “Neobětujte mír politickým ambicím!” Ale politici se bez zjevného zájmu o udržení celistvé Jugoslávie rozhodli poslat demonstrantům svůj vlastní vzkaz.

Alija Izetbegovič: “Obětuji mír za suverenitu Bosny a Hercegoviny.” Slovinsko a Chorvatsko byly prvními zeměmi, které se rozhodly, že mírová vyjednávání u nich nefungují, a tak v roce 1991 jednostranně vyhlásily nezávislost.

Slovinský Parlament: “Vyhlašujeme nezávislost a státní suverenitu.” Následovala Bosna v roce 1992. Všechny tyto republiky byly brzy uznány i Západem.

George Kenney: “Když Bílý Dum ohlásil, že budeme uznávat Slovinsko, Chorvatsko a Bosnu, my na ministerstvu zahraničí jsme před vyhlášením vůbec netušili, co to bude za rozhodnutí, což je velmi podivná státní záležitost. Já jsem byl tehdy vedoucím pracovníkem a nikdo na žádné pracovní pozici netušil, jaké bude rozhodnutí Bílého Domu. Takže si můžete říct, že to bylo politické rozhodnutí, nezakládalo se na důkladném zvážení toho, co s sebou uznání může přinést.” (George Kenney) Byl to ve své podstatě spolehlivý způsob, jak učinit konflikt nevyhnutelným. Otázkou bylo, zda tomu lidé uvěří. Jistě, jak nám historie ukázala, byl jeden jistý způsob, jak mobilizovat veřejné mínění ve prospěch konfliktu a znovu jim připomenout 2. světovou válku, kde všichni Srbové byli četníci a všichni Chorvati ustašovci. Nekompromisní propaganda!?

Thompson: “Poslouchejte, vy bandy srbských četnických vojáků! Náš hněv vás dostihne i v Srbsku!” Chorvatský kreslený film o Srbech: “Tohle je Srbsko” Chorvatský voják: “Mojí specialitou je zabíjet četníky” Dzbun: “My Srbové jsme supermani! Bojujeme proti světu! sme připraveni na svatou válku, i kdyby měla trvat sto let!” Chorvatská píseň: “Chraňte Chorvatsko svou krví!” Branimir Glavas, chorvatský politik: “Klidně se nazývejte ustašovci, protože to přesne jste!”

Arkan: “Můj vzkaz ustašovcům je trochu vulgární vymrdám tvou matku a otce”

Momcilo, srbský zpěvák: “Je čas na srbskou pomstu, všechny mešity musí vyletět do vzduchu!”

Vojislav Seselj, srbský politik: “Teď zabíjíme lžící na boty, rezavou. Tak při pitvě nezjistíte, jestli oběť byla zabita nebo umřela na tetanus.” Píseň o koncentračním táboře Jasenovac “Tohle je domov ustašovských řezníků!” Chorvatská dívka: “Myslím, že všechny dívky budou souhlasit měli bychom zmasakrovat a pozabíjet tyhle fašistické četniky.” Alija Izetbegovič, bosenský prezident: “Zlomili jste četnickému nepříteli vaz” dav: „Allah je mocný“ Vojenský velitel: Přejeme vám štastný průchod minovým polem s písní – ´Udělej aspoň jeden chybný krok´.” Srbská televize: “Zničené město Vukovar”

Chorvatská televize: “Zničené město Vukovar” Srbská televize: “Ve kterém nepřátelé ukazují, že masakr Vukovarských Chorvatů má povahu genocidy.”

Chorvatská televize: “Ve kterém nepřátelé ukazují, že masakr Vukovarských Srbů má povahu genocidy.” Srbská televize: “Záběry z Vukovaru zcela popírají tvrzení chorvatské-záhřebské propagandy o zabitých Chorvatech.” Chorvatská televize: “Záběry z Vukovaru zcela popírají tvrzení srbské-bělehradské propagandy o zabitých Srbech.” Tak. Obě propagandy byly stejné.

Veran Matič: “Války a povaha válek byly připraveny před tím, než skutecně začaly. Když začaly, role médií byla dále homogenizovat, brutalizovat, poskytovat lidem nové motivy k tomu, aby se zapojili do války a chovali se co nejhůře.”

Žena v televizi: “Když se dívám na televizi a vidím, co se skutecně děje, chci pomoct, stojí za to obětovat život pro naše Srbsko.” Nebyla žádná oficiální mobilizace, všechno to fungovalo na bázi dobrovolnosti.

Lazar Ristovski: “Ty…a ty. Vy dva jste dobrovolníci.” Jeden člověk, který mohl něco změnit, si uvědomil, kam to šílenství vede. Jmenoval se JOSIP KIR.

Jadranka Reihl-Kir: “V roce 1991 byl můj manžel policejním ředitelem v okrese Osijek-Baranja v slovinské oblasti Chorvatska. Tenkrát tam nebyla žádná chorvatská armáda, takže všechny problémy rešila policie.” Když srbští rebelové zablokovali silnice, aby měli pod kontrolou průchod přes oblasti osídlené Srby, se rozhodl řešit tyto problémy mírovou cestou. Především pomocí vyjednávání bxl schopen překonat všechny záterasy. Můj muž nikdy nerozlišoval lidi podle etnika. Věřil, že lidé jsou buď špatní nebo dobří. Bohužel to byla jeho slabina V té době byla HDZ Franjo Tudjmana u moci. a extrémistické síly v HDZ nesouhlasily s Kirovou mírovou politikou Kir se rychle stal prekážkou v ambicích chorvatské HDZ a musel být odstraněn.

Jadranka Reihl-Kir: Můj muž byl zavražděn členem chorvatské HDZ Antunem Gudeljem. On stiskl spoušt.” Kdo si vraždu objednal, však zůstalo neobjasněno.

Jadranka Reihl-Kir: “V den, kdy byl zavražděn, vyšel v novinách titulek – Odešel Kir i slovinský mír.” Ano, začala válka, nejlépe charakterizovaná dvěma slovy. Etnická čistka. Tento termín nebyl na Balkáne ničím novým, poprvé byl použit za 2. světové války, kdy popisoval, jak chorvatští ustašovci čistili Chorvatsko od nežádoucích etnických elementů, jako byli Srbové a židé. V 90. letech byl tento termín hluboce zakořeněn v myslích Srbů, v jejich národním uvědomění. Franjovi to bylo jedno, protože věděl, že má podporu těch správných lidí. Německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher, v téměr denním kontaktu se Záhřebem, podporoval odtržení Chorvatska a ve skutečnosti vyvíjel nátlak na západní spojence, aby uznali Slovinsko a Chorvatsko.

Lazar Ristovski: “Kdo jiný by napadl nás Srby než Němci! Copak toho nikdy nebudeš mít dost?”

Srdja Trifkovic: “Německá srbofobie byla geopolitická jako v letech 1914 a 1941. A ta kontinuita se odrážela téměř nitěrně v preferování Chorvatů a Slovinců, kteří koneckonců patřili po stovky let k německým kulturním a státním strukturám..” V tomto plánu byl však jeden problém. Srbové – kteří nyní byli konstitučním národem Chorvatska! To znamenalo, že žádná rozhodnutí ohledně Chorvatska nemohou být učiněna bez Srbů a Srbové i Chorvati měli stejný status. Presto nyní Srbové čelili rostoucí diskriminaci ze strany chorvatské vlády.

Gregory Elich: “Mhoho lidí bylo hned zabito nebo jim bylo vyhrožováno. Lidé ztratili práci. Netýkalo se to pouze Srbů, ale podobnou diskriminaci zažili dokonce i Chorvati, jejichž partner/ka byl/a Srb/ka.” Franjo tohle všechno dobře věděl. A co udělal? Napsal novou ústavu.

Milan Panič: “Ústava říká, že Chorvatsko je země Chorvatu. To je automatická etnická čistka. Ústavní.” Vytvořením takové chorvatské ústavy Franjo porušil Jugoslávskou ústavu, kterou považoval za neplatnou, stále však chtěl udržet vnitřní jugoslávské hranice. Srbové měli jiný nápad.

Krajina rebellion: “Tohle je Srbsko!” Chorvatští Srbové chtěli mít kontrolu nad územím, které obývali, svou vlastní vládu, své školy, právo zachovat si svůj jazyk, kulturu a národní identitu. Chorvati vlastně chtěli totéž a cítili se ohroženi tím, co nyní bylo Zahřebem popisováno jako srbsko-jugoslávské monstrum. Srbové si mysleli, když se Chorvati mohou odtrhnout od Jugoslávie, proč by se Srbové nemohli odtrhnout od Chorvatska? Nakonec, totéž se stalo v Americe během občanské války. Když se Virginie oddělila od Spojených států, severozápadní část státu se odtrhla od Virginie a vytvořila Západní Virginii, která byla loajální k Unii.

Scott Taylor: “Když jsem tam přijel, když jsme prováděli kontrolu hranic, všichni tito muži mi vyprávěli své hrdinské príběhy o tom, jak byli jen obyčejnými chorvatskými rolníky, kteří byli, víte, vlastenci. A JNA (Jugoslávská lidová armáda) byla tou ohromnou bojovou silou, kterou přemohli […] Všechny zbraně, které měli, podle svých slov zabavili JNA. Tohle mohlo platit na někoho jiného. RozhlédI jsem se kolem a věděl jsem, kdo vyráběl různé kalašnikovy. […] Každá zbraň, kterou tito muži měli, všechno od kulometů po ostřelovačské pušky bylo vyrobeno ve východním Německu.” Ačkoliv Chorvatsko nikdy oficiálně nepřiznalo, že je Německo zbrojilo, rozhodli se Němcům poděkovat písní. V němčině, víte, tak aby jí rozuměli jenom Němci.

Danke Deutschland od Sanji Trumbice: “Děkujeme, Německo, má duše hoří. Děkujeme Německo za tento krásný dar.”

Scott Taylor: “Pokud sledujete tu skákací kuličku, teprve nedávno, teprve loni v létě, darovalo Chorvatsko přebytek, 4 nebo 5 tisíc kalašnikovů, afgánské národní armádě. To nejsou přebytky, dělají to, že ukrývají zbraň, která byla použitá k vraždě.” Srbové měli zbraní víc než dost a byli připraveni rozdrtit chorvatskou armádu.

Vojislav Seselj: “Pokud jde o jejich armádu, zvládne to 20, 30 četníků.” Chorvatské město Vukovar bylo v obležení 87 dní, což později srbským silám přineslo pyrrhovo vítězství. Proč pyrrhovo? No, protože vlastně zničili celé město!

Zeljko Sabo: “Celý svět si uvědomoval tragédii Vukovaru. Více než 4000 lidí z Vukovaru zahynulo.” Děsný případ toho, jak se území najednou stalo důležitější než lidé žijící na něm. A přestože jim byly vymývány mozky, aby si mysleli, že dělají dobrou věc, někteří lidé se probudili a uvědomili si, co se to vlastně děje. MILAN LEVAR, Chorvat, který byl odhodlán chránit své město Gospič před Srby, byl mezi prvními, kdo se přidali K nově vzniklé chorvatské armádě, avšak brzy byl rozčarován, poté, co dostal rozkaz

Zeljko Peratovič: “Milan Levar byl chorvatský obránce, který v roce 1991 dostal rozkaz zavraždit srbské civilisty, což považoval za nemorální a špatné, proto jej odmítl provést.

Vesna Levar: “V červnu 1992, můj manžel poté, co odmítl vykonat rozkazy těch, co veleli zde v Gospici, odešel z armády.

Zeljko Peratovič: “Potom upozornil patřičné autority na zločiny, které se páchají v Gospiči. Protože autority nic nepodnikly, začal Levar v roce 1993 vystupovat na veřejnosti, mluvil o bezpráví páchaném na jeho spoluobčanech, Srbech v Gospiči, ale také některých Chorvatech, kteří buď nesouhlasili s politikou etnických čistek v Gospiči, nebo jednoduše překáželi těm, kdo tehdy byli u moci.” Jeho boj ho přivedl až k Mezinárodnímu trestnímu soudu, kde svědčil. Poté se však chorvatské extrémistické složky rozhodly Milana Levara umlčet.

Vesna Levar: “Zabila ho bomba nastražená na jeho vlastním dvorku. to se stalo v roce 2000, kdy byl v Chorvatsku mír.”

Zeljko Peratovič: “Milan Levar byl symbolem Chorvatů, kteří chtěli férové a spravedlivé Chorvatsko, a proto byl zabit. Vláda zločiny v Gospiči vyšetřovala jen částečně, našlo se 50 těl a odsoudili se 3 lidé na 15, 12 a 10 let vězení. A tím to všechno skončilo.” Místo budování mírového a důvěryhodného vztahu mezi válčícími stranami v Chorvatsku, Pentagon v roce 1992 vyhlásil ve svém “Strategickém obranném plánu” svou imperiální nadvládu nad světem. Podle New York Times z roku 1992 prosazuje tento dokument myšlenku, že jediným možným směrem pro USA je usilovat o naprostou světovou nadvládu, a dodává, že žádná země nemá právo si činit nároky na roli vůdce, ani pokud jde o regionální moc.

James Bissett: “Jednoduše na sebe pohlíželi jako na nejvyšší mocnost v unipolárním světě, která může dělat, cokoliv chce.” Jugoslávie se musela rozpadnout. A nebylo lepšího symbolu Jugoslávie než její centrální republika Bosna. Válka se stala nejhorším krveprolitím v Evrope od 2. světové války.

John Hawthorne: “Občanská válka. Občanská válka je nejhorší forma války. V ní bojuje bratr proti bratru, příbuzní proti sobě a je to jeden z nejohavnějších konfliktů.” Srbové chtěli mít kontrolu nad územími obývanými hlavně Srby, včetně území, které pro ně měly strategický význam, Chorvati chtěli totéž pro sebe, ale bosenští muslimové chtěli všechno. Aby toho dosáhli, bosenská vláda, nyní reprezentující převážne hlasy bosenských muslimů, začala dostávat pomoc od Američanů.

Lewis Mackenzie: “Letadla tajně přistávala na letišti v Tuzle. Američané začali schvalovat dodávky zbraní bosenským muslimům.” Americký prezident Clinton později přiznal, že Americané neuplatňovali zbrojní embargo. Ale to ještě není všechno. Alijovi nabídly pomoc stovky mudžáhidů! A kdo by řekl ne těmto chlapíkům? Srbové, na druhé straně, velmi spoléhali na pomoc z Bělehradu. Protože Jugoslávská armáda byla čtvrtá největší v Evrope, Západ zabránil Bělehradu, aby pomohl Srbům v Bosně. Tak v roce 1992 byly zavedeny sankce vůci zbylým jugoslávským územím – Srbsku a Černé Hoře. Do října 1993 bylo zastaveno 90% jugoslávské domácí produkce léků. Průměrný denní příjem kalorií se oproti roku 1990 snížil o 28% a 1,5 milionu lidí bylo podvyživených. O dva měsíce později bylo přes 60% jugoslávské pracovní síly nezaměstnaných a průměrný měsíční příjem spadnul z 500$ na 15$. Tržište a obchody byly téměř prázdné.

Srbský film: “Není žádné maso, žádné léky, žádný olej, dokonce ani žádné obyčejné žárovky. Podívejte!”

Lewis Mackenzie: “Jako obvykle, sankce zasáhly pouze nejnižší vrstvy společenského žebříčku. Lidé nahoře z nich profitovali.”

Scott Taylor: “Zatlačili Srby do toho, co by se stalo i kdekoliv jinde – zločineckého hospodářství. Zločinci se stali králi, a to se stalo kvůli nám.”

Lewis Mackenzie: “Když pojedete do Bělehradu, tam, kde bydleli diplomaté, nyní žijí samí lupiči a zabijáci, kterí vydělávají tuny peněz na válce, na černém trhu.” Boris: “Váleční zbohatlíci?”, Lewis Mackenzie: “Prominenti!” Slobova vláda držela financní systém země jako rukojmí, zatímco srbští občané byli podváděni mnohými pyramidálními systémy, nejvíce těmi spojenými s Dafinou Milanovič a Jezdou Vasiljevičem. Dafina: “Znovu říkám, že jsme šikovní lidé. Rozhodla jsem se, že všichni, kteří jsou u mé banky Dafiment, budou dál žít.”

Jezda: “Moji lidé! Chcete lepší život? Chcete práci? Důchody včas? Chtěli byste své staré zahraniční účty! Já to mohu proměnit a proměním v realitu.” Pro sebe, samozřejmě. Protože oba, Dafina i Jezda uprchli ze země s ukradenými penězi. Ekonomická tragedie, kterou spustily sankce, dosahovala vrcholu.

Gregory Elich: “Dopad byl velmi krutý. Zvláště v roce 1993 byla míra inflace největší v historii. Pokud si vzpomínám, bylo to něco okolo 1,8 miliard procent.” Dokonce vytiskli i bankovky 500 miliard dinárů. Bezpráví se stupňovalo a vládla mafie. Navzdory katastrofám se Srbové nepodřídili vůli Západu, a tak se jeden clověk rozhodl využít této příležitosti k záchraně organizace, která už nesplňovala svůj účel. Severoatlantická aliance, nebo-li NATO, byl systém kolektivní obrany založený roku 1949, členské státy souhlasily s vzájemnou obranou v odpovědi na útok nějaké extrémní strany. Jejím účelem ve skutečnosti bylo bránit Západ před Sověty, tvořit protiváhu k později vzniklé Varšavské smlouvě.

George Bogdanich: “Prezident Eisenhower viděl NATO jako obranný pakt a obrannou alianci, kterou by případně mohli převzít Evropané. Místo toho ji USA preměnily v nástroj moci a expanze na východ.” Ale potom se rozpadl Sovětský svaz.

George Bogdanich: “USA výslovně porušily dohodu s Gorbačovem o tom, že Rusko nebude obklopeno žádnými nepřátelskými vojensky vyzbrojenými státy.”

John Bosnitch: “Kolonizace Srbska je první nebo druhý schod na cestě do Ruska. Měli jsme být kolonizováni, protože NATO se naučilo od Hitlera Neveďte válku na dvou frontách, když napadáte Rusy, musíte neutralizovat Jugoslávii tak, jak to udělal Hitler.” Abyste to ale mohli udělat, potřebovali byste vytvořit nějaký důvod, proč musíte intervenovat proti nějakému nepříteli v Jugoslávii. Pojďme se setkat s Joe Bidenem.

Joe Biden: “Jsme svědky srbského do očí bijícího expansionismu a agrese Tohle už není studená válka jako v Německu, Rakousku a Československu ve třicátých letech. Tohle je z mého pohledu, fašistické násilí na pochodu.!”

George Bogdanich: “Nazýval Srby velmi hrubými jmény a v té době měl také velmi vlivnou pozici ve Výboru pro mezinárodní vztahy v Senátu.” Biden také zdůrazňoval důležitost nové role NATO, což bylo vidět roku 1994 při zasedání Senátu ohledně budoucnosti NATO.

Slova Joe Bidena: “Minulý měsíc, když se spojenci v Bruselu opět přesvědčili, že NATO zůstává jádrem evropské bezpečnosti, pokračovaly v Bosně zločiny stejného druhu, za jaké probíhaly soudní procesy v Norimberku před půl stoletím. Pokud nenajdeme společného nepřítele, který by nás sjednotil, možná zjistíme, že naše koncepce ohledně národních zájmů nás mohou právě tak rozdělit.” Našel společného nepřítele v srbském lidu, který už dříve byl démonizován americkými firmami pro práci s veřejností, třeba firmou Ruder & Finn, která byla najatá různými separatistickými skupinami z Jugoslávie..

Michael Chossudovsky: “Oni démonizovali nejen srbské vedení, oni démonizovali srbský lid.”

Sunil Ram: “Problémem Srbů bylo, že reagovali pomalu. Nerozuměli tomu, co se jim děje, a v době, kdy to pochopili, část balkánské oblasti už zkolabovala do stavu konfliktu, v němž tehdejší propaganda udělala ze Srbů nepřátele všech ostatních.” Tak se tedy USA rychle vydaly zakročit proti Srbům, rozpoutat v Chorvatsku bouři. Byla to operace Bouře..

Lewis Mackenzie: “Přišli s plánem, podle nejž měla chorvatská armáda zaútočit na Krajinu a obsadit oblast, která byla osídlena srbskou menšinou, žijící zde po 4 nebo 5 století, ale bylo rozhodnuto, že jsou příliš radikální, aby jim bylo dovoleno žít u chorvatských hranic.” A na schůzce na ostrovech Brijuni dal Franjo pokyn generálu Ante Gotovinovi k provedení největší etnické čistky během jugoslávských válek.

Franjuv hlas: “Musíme Srbům způsobit takové rány, aby jim nezbylo nic jiného než zmizet Je důležité, aby se tito (srbští) civilisté pohnuli a potom je bude následovat armáda, a až se začne kolona pohybovat, bude to mít psychologický efekt. Umožníme jim odchod pod zástěrkou ochrany lidských práv civilistů a tak podobně…” Operace, která se odehrála v srpnu 1995 a trvala 84 hodin, měla za následek smrt asi 2 000 Srbů, čtvrt milionu Srbů bylo “etnicky vyčištěno”. Slobo a jeho generálové, ochránci Srbů, je opustili.

Generál: “Zachraňte se, jestli můžete!” Vojáci: “Vraťte se, generále!”

Lewis Mackenzie: “Operace Bouře byla inspirována Amerikou, některými z mých kolegů, protože lidé, kteří radili chorvatské armádě, byli vysloužilí američtí důstojníci, kteří pracovali nedaleko Beltway ve Washingtonu.” Franjo byl velmi šťastný.

Franjo: “Neměli dokonce ani čas si vzít své ušmudlané peníze nebo spodní prádlo!“ Když Srbové odešli z Chorvatska, Američané se přesunuli do Bosny. Nebylo tak jednoduché odtamtud Srby jednoduše vytlačit, Kdyby se konflikt v Bosně prezentoval jako občanská válka, což byl, místo toho, aby byl prezentován jako válka způsobená srbskou agresí, znamenalo by to, že západní veřejnost bude zmatená a bude se kalit voda. K intervenci Američané potřebovali ujasnit, proti komu musí intervenovat.

Richard Holbrooke: “Srbové začali válku. Srbové jsou prvotní příčinou války.”

Bill Clinton: “Jsou to naprostí agresoři a škůdci.” NATO pokračovalo vojensky v procesu kolonizace, ale Clinton si byl vědom toho, že to musí být nějak odůvodněno před širokou veřejností. Tím nejlepším příkladem toho, o čem tady mluvíme, je Srebrenica. Srebrenica, vesnice v Bosně, byla OSN prohlášena bezpečnou zónou pro Bosňany hledající útočiště, ale nikdy nebyla opravdu demilitarizována, což umožnilo bosenským silám zaútočit na sousední srbské vesnice. Srbský velitel Ratko Mladič obsadil Srebrenicu, při etnické čistce byly zabity tisíce muslimů.

Srdja Trifkovic: “To, co se stalo ve Srebrenici, byl zinscenovaný pád enklávy do rukou Srbů, kteří nikdy neměli v plánu ji dobýt.” OSN vyhlásila, že to je genocida, přestože pozorovatel OSN Philip Corwin odhadoval, že počet muslimů zabitých ve Srebrenici nebyl větší než počet Srbů zabitých ve vesnicích kolem Srebrenice. To ale nevadilo, Srebrenica měla být použita pro mnohem větší cíl.

Srdja Trifkovic: “Na straně muslimů existují důvěryhodní svědkové, kteří prohlašují, že Alija Izetbegovic jim řekl, že Bill Clinton mu naznačil, že 5000 muslimů by měla být cena za intervenci NATO na straně bosenských muslimů. Věří, že Srebrenica byla záměrně Izetbegovičem obětována, aby poskytl Bílému domu tuto zápalnou oběť jako ospravedlnění intervence a důkaz, že se to vše takto stalo. Bosenská vláda ‘neměla na výběr’.

Joe Biden: “Pan Silajdzič jménem své vlády řekl:”

Haris Silajdzic: “Nemáme na výběr a našemu prezidiu nezbývá nic jiného než požádat o vojenskou intervenci v Bosně a Hercegovině.”

Joe Biden: “Nemůžete to tak nechat, americká veřejnost to nebude tolerovat a spojenci si to nemohou dovolit.” A následovala intervence. Bylo zde NATO, organizace vytvořená za jediným účelem¨- bránit své členské státy, která nyní napadla zemi, která nenapadla ani neohrožovala členské státy. Lewis Mackenzie, generálmajor vojsk OSN, zodpovědný za oblast Sarajeva, se pokusil Američany varovat před tím, do čeho se pustili.

Lewis Mackenzie: “Stanul jsem před Kongresem a oni se me zeptali na můj názor. A já jsem řekl – Začněte učit svá vnoučata, jak být mírotvurci v Bosně, protože tam budete po generace. A hodně jich tam stále je.” Jakmile těžce vyzbrojené USA a jednotky OSN vynutily mír v Bosně, tisk a stejně tak i politici ukazovali západní intervenci v bývalé Jugoslávii jako ušlechtilou, i když opožděnou reakci na vypuknutí etnických masakrů a porušování lidských práv.

Barry Lituchy: “Mnoho takzvaných liberálních nebo levicových nebo progresivních médií bylo, pokud šlo o Balkán, kooptováno mainstreamovým názorem. Jinými slovy, naprosto přijali názory, které jim byly prezentovány vládními vojsky USA a mocnostmi EU.”

John Bosnitch: “Pouze ti novináři, kteří lhali a nacházeli nové způsoby, jak útočit na Srby, kteří psali jiné informace než ty, které jim posílali jejich redaktoři, jiné než príběhy, které byly napsány ještě před tím, než přijeli na Balkán ti excelovali.” Bombardovací kampaň samozřejmě přiměla bosenské Srby, aby se vzdali. Při podepsání mírové smlouvy, která vnitřně rozděila Bosnu na srbskou a muslimskou za podněcování války, pěli chvalozpěvy na mír. Tohle je vesnice Vrhbarje, blízko Sokolaču v Bosně, osídlená hlavně Srby a muslimy. Po vynucené Daytonské mírové smlouvě si vesničané byli vědomi toho, co to pro ně znamená, a protože město se stalo částí srbské entity, muslimové se rozhodli kolektivne odejít.

“Oba pláčete!“ “oba Sousedé!” (Suno, Muslim), “Sousedé.” (Nedjo, Srb) “Dnes se vaše cesty rozdělují.” “Tak to je.” (Suno) “Je to težké?” “Ano, jak vidíte.” (Suno), “Dva sousedé se loučí se slzami?” “Z hloubi mého srdce, a jeho také.” (Suno) “Ano.” “Žili jste spolu tak dlouho…” “Žili jsme spolu tolik let, kolik mu je.” (Suno), “68 let spolu” (Nedjo), “Bez potycek, neshod…” “Vždy jsme si pomáhali, celý svůj život a nyní také..” “A jaké je to ted?” “Je to težké. “Zažili jste tady nejaké zneužívání druhou stranou, bylo to tady pro vás špatné?” “Nikdy. Nemohlo to být lepší.” (Nura, Muslim) “Jste smutný?” “Jisteže jsem smutný, loučíme se se svými sousedy, meli jsme je rádi. Vycházeli jsme spolu skvele.” (Senad, Muslim), “Provokovaly vás někdy srbské děti nebo způsobovaly nějaké problémy?” “Ne, nikdy, všechno mezi námi bylo dobré, tak jako dřív.” (Senad) Toto video nebylo nikdy předtím nikde promítáno. Prostě to nesedí k obrazu, který chtěla západní média ukázat, úhlednému melodramatu s ďábelskými Srby ničícími vše nesrbské v dohledu. Myslíte si, že tohle by zmobilizovalo západní veřejné mínění k intervenci?? “Žádné neshody, žádný nátlak, žádné boje.” “Ne, nikdy. Tady nikdy.” “Jste živi a zdrávi.” “Živi a zdrávi, nikdy jsme neměli žádné problémy, ani nejmenší problém. Co? Srbové se nechovali jako genocidální maniaci? “Naši sousedé jsou zde, všichni pláčeme.” “Protože odcházíte” “Loučíme se tak, jak by lidské bytosti měly!” Lidské bytosti? Oni? „Chci, aby věci byly jako předtím, aby se vyřešily problémy, abychom mohli zase žít spolu. Chci zpět Jugoslávii takovou, jaká byla dřív.” (Kadrija, Muslim) Lidský soucit byl pro mladého srbského muže SRDJANA ALEKSICE z Trebinje v Hercegovine něčím zcela normálním. Srdjanův otec vzpomíná, jak si syn všiml, že srbská policie zatýká muže z etnických důvodů

Rade Aleksic: “Srdjan viděl, jak policie odvádí Alena, a jel za nimi, aby zjistil, proč ho odvedli. Potom potkali opilého vojáka, který si hned všimnul, že Alen je muslim a převzal ho od policistů. Opilý voják vytáhl nůž a chtěl Alena zabít přímo na ulici, což je pro muže nejhorší možná smrt. Srdjan se do toho zamíchal a začal se s vojákem prát. Alenovi se podařilo uprchnout, a Srdjan sebral vojákovi nůž, zahodil ho a odcházel pryč. Jenomže další tři vojáci, kteří sledovali zápas z dálky, Srdjana napadli, srazili ho na zem, kopali ho, bili ho …a nechali ho na ulici v bezvědomí. Můj syn byl převezen do nemocnice, kde mu diagnostikovali krvácení do mozku. Srdjan zápasil o život 7 dní. Sedmého dne, 27. ledna 1993, můj syn zemřel.” Toto je jeden z mnoha příběhů skutečného hrdinství, které se nikdy nedostaly do západních médií. Západ se soustředil více na zostřování konfliktu, aby měli omluvu pro vmešování pro své vlastní zájmy. Když svět roku 1992 oslavoval mír v Bosně, mezinárodní finanční instituce byly zaměstnány vymáháním pohledávek bývalé Jugoslávie od zbývajících státu a současně transformováním Balkánu v bezpečné útočište pro svobodné podnikání. Na konci roku 1995 Západ odhalil “rekonstrukční” program, který zbavil Bosnu suverenity do takové míry, jaká neměla v Evropě od konce 2. světové války obdoby. Byl to čistý kolonialismus, který vetšinou probíhal tak, že Bosna se stávala rozděleným územím, vojensky okupovaným NATO, pod zahraniční správou. Tento model intervence byl tak úspešný, že ho Západ musel pouze zopakovat v Kosovu.

Visar Yimeri: “Myslím, že ta oblast je geostrategicky duležitá. Viděli v Kosovu velmi vhodnou zemi pro zabezpečení jejich přítomnosti v oblasti.” Ale Západ podcenil, jakou důležitost má Kosovo pro srbský lid.

Bill Clinton: “Mí drazí spoluobčané, dnes se naše ozbrojené síly přidaly ke spojencům NATO při leteckých úderech proti srbským silám zodpovědným za brutalitu v Kosovu.” V březnu 1999, NATO, v aktu čisté agrese na příkaz Javiera Solany, porušilo mezinárodní právo a chartu OSN vzdušným útokem na Jugoslávii. Jugoslávský lid se však rozhodl ukázat svého pravého ducha. Lidé vyšli ven, zpívali písně a bavili se na mostech navzdory katastrofě okolo nich. Píseň “Milujeme svou otčinu!”

TV: “Slyšela jste, že v Bělehradě ohlašují sirény letecký poplach? ”

Ceca: „Ano a kašlu na to!“

Žena: Clintone, jdi do pr*, my zvítězíme!” Muž: “Chci říct, že Clinton je žena a nemá žádné srdce! Nemá soucit, ta ku. Omlouvám se.” Další muž: “Když budou bombardovat most v naší vesnici, postavíme ho znovu…za 3 hodiny! Protože to umíme.”

Scott Taylor: “Mysleli jsme si, že Srbové vydrží 5 dnů bombardování a pak se vzdají. Nikdo neočekával, že vyběhnou na mosty v tričkách s obrázkem terče na hrudi…” Deklarovaná mise měla zastavit násilnosti v Kosovu a svrhnout Sloba. Bombardování Jugoslávie mělo opačný efekt, protože konflikt v Kosovu pouze zesílil a veřejnost se postavila za Sloba. Realita války byla nicméne příšerná. Školy, nemocnice, mosty, televizní stanice a dokonce zahraniční ambasády, to všechno byly legální vojenské cíle NATO.

Scott Taylor: “Cíle, které bombardovali, byla například elektrická sít. Každou noc na ni udeřili, zničili ji, aby se nedala třeba pumpovat voda nebo pekárny v Bělehradu nemohly fungovat. Tak znemožnili milionům lidí přístup k dennímu chlebu a vodě. Jak to ovlivnilo činnost srbských bezpečnostních sil v Kosovu? Tohle byly útoky na srbský lid.

Vlade Divač: “Když umírají civilisté, říkají tomu vedlejší škody. Kvůli tomu se cítíte mizerně, víte, víte, oni mají svá jména a pro své rodiny jsou vším. Ale pro zbytek světa jsou jen ´vedlejší škodou´. ”

Scott Taylor: “Třikrát udeřili na továrnu na výrobu cigaret v Niš. A skončilo to tak, že ji koupil Phillip Morris. Když vejdu s kladivem do supermarketu a začnu všechno rozbíjet a potom řeknu – podívejte, zaplatím vám pakatel za zbytek, tak jsem lotr a vandal.” Cigarety vyrábené v Niš vlastně taky zabíjely Albánce v Kosovu, takže musely být zničeny. Scott Taylor: “Phillip Morris měl očividně nějaký problém s továrnou na cigarety v Niš byl jeden z jejich hlavních konkurentů na evropském trhu.”

John Bosnitch: “Skutečným účelem války bylo ekonomicky kolonizovat zemi. Nahradit celou nekompatibilní domácí infrastrukturu ekonomickou strukturou kompatibilní s německým a americkým systémem. Takže, bombardujte automobilovou továrnu, automobilku vyrábející auta Yugo, auta, kterým se podařilo uspět na americkém trhu, srovnejte ji se zemí. Bombardujte továrny na výrobu cementu, bombardujte ropný průmysl, vybombardujte všechny telekomunikační systémy, abyste jim mohli prodat nové, mnohem dražší, ale nikoliv lepší.” Pokud tohle byla záležitost NATO, musela být dopředu dobře zkoordinovaná. Ve skutečnosti už skoro rok před začátkem války Světová banka pečlivě analyzovala následky eventuální vojenské intervence vedoucí k okupaci Kosova a provedla odpovídající “simulace”, které “předjímaly možnost nouzového scénáře vycházejícího z napětí v Kosovu.” To naznačuje, že NATO už v raném stádiu vojenského plánování instruovalo Světovou Banku. Okupace se začala plánovat už dlouho predtím, než byla nalezena záminka k intervenci. Ale počkejte, okupace? Neříkali nám, že Kosovo musí být osvobozeno od srbských agresorů, kteří je napadli? Musíme teprve najít někoho, kdo dokáže vysvětlit, jak nějaká země může napadnout sama k sebe. Historie byla překroucena takovým způsobem, který dal Západu hodnověrnou záminku k intervenci. Po pěti stoletích turecké nadvlády se Kosovo roku 1912 legálně stalo částí Srbska. Do té doby mnoho Srbů emigrovalo a ti, kteří zůstali, byli opět vystaveni perzekuci behem 2. světové války, kdy albánští fašisté převzali Kosovo. Mustafa Kruja, albánský premiér, byl v roce 1942 v Kosovu a na setkání s albánskými vůdci Kosova řekl: „Měli bychom usilovat o zajištení toho, že srbská populace v Kosovu bude – oblast bude od nich vycištěna a všichni Srbové, kteří zde žili po staletí by měli být označeni za kolonialisty a posláni do koncentracních táboru v Albánii. Srbští osadníci by měli být zabiti.”

Srdja Trifkovic: “Teror proti domorodému srbskému obyvatelstvu dosáhnul obludných rozměrů. Více než 10 000 Srbů bylo chladnokrevně zabito a dvakrát tolik jich bylo vyhoštěno.” Tady je Tito s Enverem Hodžou, albánským diktátorem, během komunistického období. Vidíte, jedna věc, kterou jsme o Titovi nezmínili, je, že nechtěl vládnout pouze Jugoslávii, ale chtěl většinu Balkánu, federaci, která by zahrnovala i části Řecka a Itálie a také Bulharsko a Albánii. To znamenalo, že albánskému diktátoru Hodžovi musel ukázat, jak dobře se s Albánci v Jugoslávii zachází. Takže jugoslávští Albánci, žijící většinou v Kosovu, měli vyšší životní úroveň než v Albánii! Měli svou vlastní univerzitu, školy, noviny, politické instituce, kulturní centra, všechno v albánštině. Albánci z Albánie proudili snadno do Kosova a Srbové byli vytlačeni.

Srbská žena rok: “Bylo tady 200 srbských domů, teď jich je tu jen 5. Všichni odešli, kvůli útisku, teroru.” Západní média nic z toho nezmínila. Oficiální verze byla taková, že kosovští Albánci chtějí nezávislost, kvůli Slobovým aktivitám v 90.letech, avšak tato verze zcela ignorovala fakt, že Albánci požadovali pro Kosovo status republiky hned poté, co byla vytvořena Titova Jugoslávie, což bylo někdy v době, kdy se Slobo narodil, a v roce 1968 dokonce porádali masové demonstrace. V roce 1974 dal Tito Kosovu, které stále bylo srbskou provincií, všechny znaky republiky, což efektivne pomohlo albánským vůdcum pokračovat v tom, co se začalo za 2. světové války.

John Hawthorne: “Existovala celá řada zastrašování na nízké úrovni. Útoky na jednotlivce, kterými se policie efektivně nezabývala. Nikdo nebyl za takové činy zatčen.”

Srbský muž v roce 1982: „Už ten teror nemůžeme více snášet!” Článek v New York Times publikovaný 12. července 1982, mnoho let předtím, než se Slobo dostal k moci, říká, že “exodus Srbů je nesporně jedním z největších problémů, se kterými se orgány musí v Kosovu vypořádat.” Ohledně Albánců, kteří chtějí odtržení od Jugoslávie, prohlásil Becir Holi, výkonný tajemník komunistické strany Kosova, že “ nacionalisté mají dvoubodovou platformu – zaprvé zařídit to, co nazývají etnicky čistou Albánskou republikou, a potom se spojit s Albánií a vytvořit tak větší Albánii.” Ano, větší Albánii. A zoufale potřebovali pomoc, za jakoukoliv cenu. Za jakoukoliv cenu, říkáte?

Albánská dívka, Medlina Bardhi, zpívá: “Madeleine (Albright), miluji tě! Nikdy na tebe nezapomenu! Madeleine, obdivuji tě, nyní a navždy! Mé sny se vyplnily, protože mám tvé jméno. Až vyrostu, udělám pro své děti to samé!”

Madeleine Albright: “V Kosovu je spousta malých děvčátek, která se jmenují Madeleine.”

Richard Holbrooke: “Jestli chcete, můžeme mluvit tady nebo můžeme jít ven.”

Albánsko Americká konference, New York: “Pane Clarku, tohle je vaše skupina, všichni jsou z KLA (kosovská osvobozenecká armáda), bývalí bojovníci.”

Richard Holbrooke: “Děkujeme za obrovské množství peněz, co jste dnes vybrali!”

Bill Clinton: “Musím říci, že jsem nepředpokIádal, že by někdo někde udělal mou tak velkou sochu.” Nutno přiznat, že Albánci ví, jak zalichotit Američanům. Problém je, že Albánci nevěděli, do čeho se zaplétají. V roce 1998 byla KLA americkým ministerstvem zahraničí stále označována jako “teroristická organizace financovaná z provizí z obchodu s heroinem a Usámou bin Ládinem.” Protože bylo stále evidentnčjší, že KLA řídila události v Kosovu, USA si uvědomily, že by ji mohly využít pro své vlastní zájmy.

Gregory Elich: “Celá severní oblast Albánie byla vlastně kontrolovaná KLA, ne albánskou vládou, a americké nákladní letouny jim dvakrát denně přivážely zásoby a dodávky zbraní. Britské speciální jednotky, CIA, americké vojenské síly poskytovaly KLA výcvik – to bylo před válkou. Německo dodávalo do Albánie vojenské vybavení z bývalé NDR, s tím, že Albánie ho poskytne KLA.” Cílem bylo vyvolat tvrdou odezvu srbské armády, aby Západ mohl předstírat, že do sporu vstupuje, aby zastavil válku, a zavést svou politiku. Slobo poslal vojsko a konflikt se vším všudy vypuknul v roce 1998.

Slobodan Samardzic: “Situace nerešitelného konfliktu mezi Srby a Albánci byla simulována pod hlavičkou porušování lidských práv. Lidská práva byla použita jako mantra, krze niž západní a zejména americké veřejné mínění přijme oprávněnost intervence.”

Barry Lituchy: “Určitě všechno, co USA udělaly v Afgánistánu a Iráku, je mnohem horší, než co srbská armáda provedla v Kosovu.” Když už se mluví o tom, že se chystáte kolonizovat území, možná byste to měli dát černé na bílém. Americká ministryně zahraničních věcí Madeleine Albright, zosnovala takzvanou rambouilletskou smlouvu, která byla vytvořena podle modelu daytonské dohody pro Bosnu. Zde, v příloze B rambouilletské smlouvy, NATO nastínilo, jak bude okupovat a kolonizovat Jugoslávii “Personálu NATO včetně jejich vozidel, plavidel, letadel a vybavení bude umožněn volný a neomezený průchod a nerušený přístup po celé Jugoslávii. ”

Milan Milutinovic: “Vzali nás do Rambouilletu, aby nás utopili!”

George Kenney: “Záměrně jsme zvedli laťku příliš vysoko, věděli jsme, že tento dodatek smlouvy nemohou přijmout. Záměrem bylo jít dál a bombardovat.” Ve skutečnosti byl tento dodatek tajný! Přesně tak, dostal se na veřejnost až několik měsíců po začátku války. Dokument také šel ještě o krok dál a vpodstatě slíbil Kosovu odtržení do tří let.

Bill Clinton: “Kosovští představitelé tu smlouvu podepsali minulý týden. Ačkoliv jim nedává všechno, co chtějí…” Ne, musí počkat ještě tři další roky, aby to dostali.

Bill Clinton: “…viděli, že spravedlivý mír je lepší než dlouhá a nevyhratelná válka. Srbští představitelé na druhou stranu odmítli i jen diskutovat o klíčových momentech mírové smlouvy.” No, ptám se proč. “Hej, chcete, abychom vás okupovali takhle nebo onak?” Jisteže, zatímco pravdivé detaily byly skryté, záležitost byla prezentována tak, že Američani chtějí chránit Albánce.

Fox News: “Možná bychom mohli ukázat nějaké fotografie uprchlíků, víte, láme mi to srdce, Amerika odpovídá na tento teror, tyto fotografie toho, co se děje a všechna tato zvěrstva. Podívejte se na všechna ta zvěrstva, všechno to neštěstí a chaos a šílenství – záludné zlo, které prostupuje tuto zemi.” Mnozí Albánci to nevzali.

First Albanian: “Nejsem ortodoxní, jsem Albánec. Od první svetové války až do dneška jsem nikdy nežil lépe než v Kosovu v Jugoslávii. Země, která je nejbohatší a měla by být nejchytřejší na světě, přináší do Jugoslávie, jugoslávskému a albánskému lidu zlo. To všechno je chyba KLA, Ameriky a NATO.”

TV hlasatel: “Ale Západ ríká, že vám pomáhají a řeší humanitární krizi.”

Second Albanian: “Bombardování nikomu nepomůže.”

Visar Yimeri: “Podle mne byla intervence Západu proti Srbsku v roce 1999 možná kvůli geostrategickým zájmům západních zemí a zejména USA.” Nemělo to co do činění s Albánci ani se starostí Američanů o ně.

Miroslav Lazanski: “Mohou piloti NATO rozlišit ze vzduchu traktory od tanku jugoslávské armády? Několik dní po incidentu stojíme na míste, kde NATO pozabíjelo albánské uprchlíky z Kosova, blízko města Djakovica.” Je to tak, NATO také zabíjelo albánské civilisty. Mnoho. Pokud by jim záleželo na Albáncích nebo Srbech, neměl Západ podporovat KLA, která byla přímo spojená s organizovaným zločinem a obchodem s narkotiky. Nikomu nepomůžete tím, že podporujete mafii. Po masakru u Račaku, který měl velkou publicitu a který byl později odhalen finskou forenzní specialistkou Helenou Ranta jako falešně zinscenovaný, NATO bombardovalo Jugoslávii, ale nedokázalo zničit jugoslávské vojsko.

Gregory Elich: “Po skončení bombardování NATO bylo zničeno pouze 13 jugoslávských tanků. a mnoho z nich byly staré modely, které byly vypuštěny záměrně jako návnady.”

John Bosnitch: “Srbové měli geniální metody ochrany svých vojenských obranných sil. Postavili dřevené tanky, nabarvili je, aby vypadaly jako skutečné, dovnitř dali staré topení nebo mikrovlnnou troubu a zapnuli je. NATO přijde se svou hypermoderní technologií, uvidí cíl a bombarduje ho. No dobře, každá z těchto bomb stojí několik set tisíc dolarů a lepenkový tank stojí asi 200 babek.”

Bata Stojkovic: “ Řeknu vám vtip. Angličan, Bulhar a Srb sedí v letadle. Nejsem si teď jistý, jak přesně to bylo a co se tam stalo, ale na konci je Srb nejchytrejší a přelstí všechny ostatní!” Tak proč Slobo ustoupil NATO?

Gregory Elich: “Na setkání 2. června, když Marti Ahtisaari a Viktor Cernomyrdin přijeli do Bělehradu za Miloševičem, Ahtisaari četl podmínky NATO a Miloševič se zeptal, “Co se stane, když nepodepíšu?” Mezi nimi stál stůl, na něm květiny ve váze, Ahtisaari posunul vázu na stranu stolu a rekl “Bělehrad bude jako tento stůl.” Pak udělal opakovaně paží gesto, jako by stíral stůl. Řekl, že za pár týdnů tam bude půl milionu mrtvých, bude kobercové bombardování Bělehradu.” Tváří v tvář Ahtisaariho obludné hrozbě neměl Slobo na výběr a podepsal dohodu a Ahtisaari získal roku 2008 Nobelovu cenu za mír.

CBS: “Toto je zvláštní zpravodajství CBS, část našeho seriálu o krizi v Kosovu”,

Dan Rather: Dnes se začaly srbské síly stahovat z Kosova a NATO přerušilo 11ti týdenní bombardovací kampaň.

Visar Yimeri: “První krok geostrategických zájmů Západu byl dokončen v roce 1999 tím, že jednotky NATO vstoupily do Kosova a stále tam zůstávají.” Současně s americkými jednotkami, které založily Camp Bondsteel, druhou největší zahraniční vojenskou základnu mimo Německo, aby vytvořili “vhodné prostředí” pro zahraniční kapitál. A jak to udělali?

Gregory Elich: “Založili organizaci, která měla řídit privatizaci podniků v družstevním vlastnictví, a po určité době se rozhodli, že to udělají bez ohledu na legální vlastnictví, že nebudou muset věnovat pozornost tomu, kdo je skutečným vlastníkem, jenom to prostě zkonfiskovali a zprivatizovali, prodali těm, které si vybrali.” Jugoslávské státní banky v Kosovu byly zavřeny a německá marka byla pěijata jako legální platidlo. Téměř celý bankovní systém v Kosovu byl předán německé Commerzbank A.G., která získala naprostou kontrolu nad funkcemi komerčního bankovnictví pro provincii. Okamžik. Zamyslete se nad tím trošku. Porušování lidských práv. Válečné zločiny. To jsou důvody, proč Západ vstoupil do Kosova, jak jsme se dozvěděli v médiích, že? Tak proč je šéf mise OSN tolik posedlý po získání uhelného dolu od Srbů? Ješte před bombardováním měli zahraniční investoři oči upřené k obrovskému důlnímu komplexu Trepca, který představuje “nejcennější nemovitý majetek na Balkáně Komplex Trepca má nejen měď a velké zásoby zinku, ale také kadmium, zlato a stříbro. Mezinárodní krizová skupina, “think tank” (instituce zabývající se výzkumem ci analýzou politiky) podporovaná finančníkem Georgem Sorosem, vydala dokument „Trepca: Vyznat se v labyrintu“ který vyžaduje aby UNMIK (United Nations Mission in Kosovo = mise OSN v Kosovu) co nejrychleji převzal důlní komplex Trepca od Srbů” a že ”předání Trepci Kosovanům je vyloučeno”. A v srpnu 2000, vedoucí predstavitel UNMIK Bernard Kouchner vyslal těžce ozbrojené “mírotvůrce” s chirurgickými rouškami proti toxickému kouři aby obsadili důl. Bylo to provedeno pod záminkou, že důl kvůli nadměrnému znečištění ovzduší představuje nebezpečí pro životní prostredí. Samozřejmě, že zdravé životní prostředí bylo hlavní prioritou Západu v Jugoslávii, dokonce i během bombové kampaně přezdívané “Milosrdný anděl”.

RT: “Poté, co zde NATO během bombardování v roce 1999 použilo munici s ochuzeným uranem, vojenští experti z Bělehradu zaregistrovali zvýšenou úroveň radiace a prohlásili oblast za vysoce kontaminovanou. Dr. Sedlák byl první, kdo zahájil poplach

Doktor: “Neexistuje žádné místo v moderním světě, kde tolik lidí

RT: “V této veterinární nemocnici v jižním Srbsku, jedné z nejvíce bombardovaných oblastí, je důkaz, že se děje něco špatného. Vzhledem k tomu, že rozpad uranu trvá miliardy let, stín milosrdného anděla se bude nad oblastí vznášet prakticky navždy.” Vidíte, to je v pohodě. Mezitím OSN předalo vedení celého důlního komplexu Trepca západnímu konsorciu. Podíl na obchodu mela firma Morrison Knudsen International. Novým konglomerátem byla Washington Group, jedna z nejmocnějších strojírenských a stavebních firem na světě a hlavní zbrojařský dodavatel v USA. Čelí někteří západní politikové, obchodníci nebo lobbisté obvinění za okrádání jugoslávského lidu, za zločiny vůci lidem z bývalé Jugoslávie? Ne. Ani jediný z nich. Místo toho, aby unikli jakémukoliv stíhání, zřídili tribunál v Haagu, v Holandsku, aby soudili Jugoslávce, kteří byli zapojeni do války.

Srdja Trifkovic: “Haagský tribunál byl založen roku 1993 na základě rezoluce Rady bezpečnosti, spíše než Valného shromáždení, což znamená, že je to orgán ad hoc, vytvořený spíše na politických než právních principech.” Když tvoříte kolonii, zavřete disidenty. Zpět do Bělehradu. Slobo, který byl v roce 1995 prohlášen “člověkem míru”, když přenechal Bosnu Západu, byl poté, co si postavil hlavu a nechtěl udělat totéž s Kosovem, obviněn z válečných zločinů.

John Perkins: “Myslím, že každý důležitý světový vůdce ví, že když nebude spolupracovat se systémem, bude odstraněn tak či onak.” Po rozsáhlé kampani proti Slobovi pohotove financované ze západních peneženek, … Evropská Unie i USA vynaložily miliony eur na vyškolení a vybavení opozičních hnutí v Jugoslávii, aby úspěšně provedla volební kampaň. prohrál Slobo v září 2000 ve volbách, ale nechtěl pokleknout před soupeřem, Vojislavem Kostunicou. Vojo rozhodl, že co je moc, to je príliš. “Vítezství, vítezství”, kricí davy. “Slobodane, Slobodane, zachraň Srbsko, zabij se”, křičí ostatní.

Slobo: “Gratuluji Vojislavu Kostuničovi k jeho vítězství ve volbách.” Slobo padl. Ale co dál? Politici se opět hádali o nepodstatné nesmysly v nejžhavejší televizní reality show známé také jako Srbské Národní Shromáždení. Vladimir Jelič: “Poslanci trávili noc obviňováním a dokonce i nadávkami”

RTS: “Poté, co členové vládní strany údajně mluvili hrubě o matce Aleksandara Vučiče požádal Vučič několikrát předsedu parlamentu, aby zakročil”

Aleksandar Vučič: “Tenhle zločinec z Demokratické strany mi vícekrát nadával!”

Dragan Todorovič: “Jsem připraven přidat svůj skromný příspěvek na naši cestu do Evropy, protože vím, co budete potřebovat. Dám vám, drahý ministře, punčochy, které budete pro EU potřebovat.

Aleksandar Vučič: “Jedinou horší věcí než jmenovat Čeku a Thačiče arcivévodou a Solanu desátníkem Borisi Tadiči, by bylo dát titul premiéra arcivévodovi banky Meridjan v cene 11 milionu Eur.”

Bozidar Djelic: “Přál bych si, aby zde členové Radikální strany řekli ´Bravo, Djeliči! To je to pravé! Ukaž všem, jak Srb může být úspešný ve finančnictví! Božo, ty jsi ten pravý! Ukaž to! Ukaž to každému! Jsme na tebe hrdí! Jeden arcivévoda, arcivévoda financí, Božidar Djelic, dobrá práce!”

Dragan Todorovič: “Tohle je druhá bota v historii, která poletí. Svět o tom uslyší.”

Newscaster: “To je poprvé, kdy se po Parlamentu házelo botou, jako bonus k dlouhé řádce incidentů včetně stříkání vodou a násilného odstranění poslanců.” Místo toho, aby se soustředili na skutečně důležité věci, dovolili další drobení Jugoslávie. V roce 2003 název “Jugoslávie” oficiálne přestal existovat díky geniálnímu předpisu Javiera Solany.

Otázka: “Je to ten slavný doktor Solana?” Mičko: “Ano, slavný NATOlog, OEBSolog a bombardolog.” Jeden muž však nechtěl svou zemi a její systém dát tak snadno. Blaško Gabrič, z mého domovského města, se rozhodl udělat radikální krok.

Blaško Gabrič: “Jugoslávský socialismus byl mnohem, mnohem lepší socialismus, než kterýkoliv jiný socialismus, ve srovnání s Ruskem nebo Čínou. Měli jsme ráj. Pokud si umíte představit nebe na Zemi, to byla Jugoslávie.” Blaško vysvětluje, kdo tento kousek nebe sebral.

Blaško Gabrič: “Západní svet, oni chtěli říkat ´Půjdete do nebe, až zemřete.´Nechtěli vám dovolit nebe, když žijete.” Udělal ze svého majetku 15ti hektarů novou, čtvrtou Jugoslávii.

Blaško Gabrič: “Chtějí dělat kolonie. Chějí z nás udělat otroky. Když zničí vaši továrnu, když všechno zprivatizují. Cokoliv jsme měli, už nemáme, jak tomu říkáte? Západ říkal, že je to demokracie.

Blaško Gabrič: “Máme pekný vtip. Když se muslimové ptají svého kněze, jak by jim mohl vysvětlit demokracii, aby byli schopní to pochopit, řekl jim, dobře, můžu vám to vysvětlit velice jednoduše. Podívejte, když půjdu na vrcholek minaretu a vy jste dole pode mnou a já vás počurám, dokonce i vy mě můžete počůrat. To je demokracie.” Žerty stranou. Odebrání jména Jugoslávii mělo mnohem zlovolnější motiv.

Blaško Gabrič: “Když odstranili název Jugoslávie a nazvali nás Srbskem a Černou Horou, řekl Západ Černé Hoře: Nechte Srbsko být” Přišel rok 2006, po kontroverzním referendu se Černá Hora stala nejnovější zemí na světě.

Zprávy: “55.4% občanů hlasovalo pro nezávislost Černé Hory!” Ale ještě další část bývalé Jugoslávie chtěla takový status. Hádáte správně, Kosovo. V témže roce začala jednání ohledně statutu Kosova mezi vládou v Bělehradu a albánskou menšinou. Avšak ta takzvaná jednání byla od samého začátku fraškou, neboť většina západních mocností slibovala Kosovu nezávislost bez ohledu na jednání.

George W. Bush: “Dříve či později budete muset říct, už je toho dost – Kosovo je nezávislé. To je naše stanovisko. Obyvatelé Kosova musí vědět, že je to pevné, neochvejné stanovisko, ačkoliv probíhá diplomacie a jednání. Ale je-li evidentní, že se tak nestane v relativně blízkém časovém období, podle mého soudu musíme vydat rezoluci!” Přemýšlejte o tom. Jestliže vám některá z největších světových mocností říká, že dostanete, co chcete, proč byste se proboha chtěli spokojit s nečím menším a snažili se dosáhnout kompromisu? Jak se očekávalo, rozhovory skončily neúspěchem a Kosovo jednostranně vyhlásilo samostatnost.

Bush: “Bylo mi ctí pozvat prezidenta a premiéra nezávislého Kosova do Oválné pracovny. Jsem pyšný, že jste všichni zde, vítám vás. Jsem velkým zastáncem nezávislosti Kosova.” “Albánský protest za nezávislost v Kosovu”

Bush: “Slíbil jsem, že Spojené státy budou i nadále pracovat s těmi národy, které neuznaly nezávislé Kosovo, aby je přesvědčily, že tak mají co nejrychleji učinit.” Na rozdíl od toho, v co Bush doufal, většina světových zemí neuznala Kosovo, a to se dokonce ani nestalo členským státem OSN. Tak se Kosovu nepodařilo stát se státem. Co bylo absurdní v tomto příběhu je, že ta albánská menšina, která během 90. let velmi trpěla, si myslela, že skutečně získali v roce 2008 nezávislost.

Albanian: “Velký den pro lid Kosova. Albánce, ano.” Reportér: “Jak se cítíte?”, Albanian: “Oooo, cítím se velmi dobře. Je to jako sen.”

John Bosnitch: “Mně, jako Srbovi, je líto Albánců. Protože je podvedli dokonce ješte více než nás. Protože je podvedli dokonce ješte více než nás. Myslí si, že mají nezávislý stát. Kosovo je americká vojenská základna. Stává se, že jsou tam prostě nějací místní, říká se jim Albánci. Jsou jen jako listí na stromech.”

Hashim Thaci: “Vláda Kosova a kosovský lid se vždy budou sklánět v hlubokém respektu před USA a jejich státní správou.”

John Bosnitch: “A že by se rozhodli udělat něco, co není v souladu s americkými přáními – nemožné.” Boris: “Myslíte, že vláda Kosova by mohla udělat neco, aniž by s tím Američané souhlasili?”, Albanian: “Ne.” Albanian: “Nevěřím tomu. Ne. Nemyslím, že můžeme něco udělat bez Američanů, Angličanů, Němců, Francouzů a jiných mocností.” Boris: “Myslíte, že vláda Kosova může udělat něco, aniž by s tím Američané souhlasili?”, Albanian: “Ne, nemůže, nemůže.” Boris: “Proč ne?”

Albanian: “Nemůže. Amerika je Amerika.” Albanian: “Myslím, že ne. Myslím, že ne.” Albanian: “My jenom… my posloucháme Američany.” Vjollca Abdullahu: “Amerika, to je 50 států… Státy. Jo, tak proč by Kosovo nebylo částí Ameriky?”, Boris: “Vy byste to podpořili?” Vjollca: “Ano, proč ne. Všechno v Kosovu spravují.” Boris: “Američané vládnou?” Albanian: “Jo, kontrolují to tady.” Albanian: “Nejsme nezávislí na Evropské Unii a Americe.”

Visar Yimeri: “ Oficiální cesta, jejímž prostřednictvím mají mezinárodní mise v Kosovu absolutní moc nad všemi oblastmi politického a hospodářského života, je reprezentována Mezinárodním civilním zástupcem, který má pravomoc odvolat jakéhokoliv voleného zástupce nebo anulovat jakékoliv zákony, které prošly kosovským parlamentem. Je zde současně také neoficiální cesta, jíž se mezinárodní společenství vměšuje do politiky a ekonomiky Kosova prostřednictvím velvyslanců mocných zemí, které samy sebe prezentují jako sponzory nezávislosti Kosova. Přání těchto velvyslanců jsou něco jako příkazy kosovským politikum. Kosovo stále zůstává kolonií a jeho kolonizace ve skutečnosti degradovala život nebo životní úroveň Kosova.” Na druhou stranu občané další srbské provincie neměli ani tušení, co se na ně chystá. Vojvodina, která se nachází přímo uprostřed Panonské pánve, byla vždy atraktivním kusem země s úrodnou půdou. Po vyhlášení nezávislosti Kosova obrátil Západ svuj zrak na sever. Koncem roku 2009, v článku publikovaném v The Economist, byla situace v srbské severní provincii popsána jako na “tenkém konci klínu vedoucím k nezávislosti Vojvodiny” Konec konců Kosovo a Vojvodina měly stejně rozsáhlou autonomii… ”

Slobodan Samardzič: “The Economist je seriózní časopis, který přináší tuto hluboce znepokojivou informaci. A proč nikdo nic nepodnikl? Proč to ticho? Víte, existuje způsob, jak přimět lidi, aby něco v Kosovu udělali, nebo v jiné bývalé jugoslávské republice – jen jim řeknete, že to je další krok, který je přiblíží Evropské Unii. Evropská Unie, jedinečné politické a ekonomické společenství evropských zemí, umožňuje státům výměnu zboží, lidí a myšlenek na trhu, který zahrnuje asi – miliardu obyvatel. Pomineme-li oficiální definici, je toho ješte spousta, co není viditelné na první pohled.

Srdja Trifkovic: “Evropská Unie je projekt elitní třídy v Evrope, která odmítá hodnotu skutečného dědictví evropské civilizace a hledá, jak ji nahradit politicky korektní diktaturou ideologie postmodernismu a postnacionalismu.” Nejprve vaše země musí otevřít svůj trh produktům EU a prodat všechny své banky, což je, jako byste se při hře v šachy zbavili královny a věže. Potom se domácí průmysl vaší zeme, zemědělství a penežní trh rozpadne, což umožní zahraničním společnostem získat dobrou kupní cenu na vaše nejcennější aktiva. Když budeme pokračovat v analogii se šachovou hrou, vaše vláda hraje jako začátečník proti Evropské Unii, vámi. Můžete vědět, jak táhnout různými figurkami, ale váš soupeř ví, jak vás zatáhnout na tenký led a dostat, co chce. Šachmat. V České republice přinutila Evropská Unie cukrárenský průmysl zavřít továrny, protože EU měla příliš mnoho cukru, který dovážela s velkým ziskem z Kuby. Místo toho Češi dostali malý dárek od Německa – jejich špinavý průmysl, který si nemohli v Německu podle Kjótského protokolu ponechat. V Maďarsku byly soukromé vinohrady nejdříve zničeny francouzským dumpingovými cenami, což mělo poté za následek, že Maďaři nemohli splatit své dluhy bankám, a cizinci si koupili jejich majetek za nízké ceny. Proto nejznámejší maďarské vinice, jako například Tokaj, patří Angličanům.

DW: „Není žádná práce, říká tento muž, jenom chudoba. Situace se zhoršila, když loni zavřeli blízký cukrovar.” Mnoho lidí z Mezozomba prišlo o práci. Továrna se ruší. Myslím, že tady můžete vidět vzorec.

Barry Lituchy: “Nepředpokládalo se, že místa jako Balkán a zbytek východní Evropy by měla být ve společenství národů kolegiální a rovnoprávná, ale spíše se očekávalo, že budou trhem pro západní průmyslové zboží. Očekávalo se, že budou trhem pro levnou pracovní sílu.

Zvonimir Trajkovič: “Řekněme, že výroba tuny másla stojí německého farmáře 300 dolarů. Srbský farmář ho může vyrobit za 200. Avšak německá vláda dává svým farmářům dotace, takže máslo stojí 150 dolarů. Máslo je o 50 dolarů levnější než srbské. To vede k nárůstu dovozu zemědělských produktů, zatímco naši domácí farmáři je nemají kde prodat.” Vezměte v úvahu, že vstup do EU nějakou dobu trvá.

Zvonimir Trajkovic: “Dvanáct let musíme mít otevrené dvere pro zboží z Evropské Unie, aby mohli vyvážet dotované zboží, které je levnejší než naše. Nemáme peníze na poskytování dotací zemědělcům. Tak se z producenta zemědělských výrobků stáváme jejich dovozci. Takhle ničí jedno zemědělské odvětví za druhým.” Ale o těchto věcech v médiích neuslyšíte.

Erik Valencic: “Evropská Unie utratí více než 2 miliardy eur ročně za svou reprezentaci v médiích. Sponzorují televizní a rozhlasové show, různé programy atd. Speciálně pro novináře organizují konference. Je to masivní průmysl, od novinářů téměř neuslyšíte kritiku Evropské Unie.”

Srdja Trifkovic: “V Srbsku nikdy nebyla žádná pravdivá debata o Evropské Unii a jakýkoliv pokus pouze iniciovat takovou debatu byl už předem odsouzen jako protievropský. Ti, co se pokoušejí podobné debaty začít, jsou jednoduše odstraněni.

Erik Valenčič: “Připadá mi směšné, když poslouchám, co říkáte o EU, protože jsou to ty samé věci, které lidé ve Slovinsku poslouchají už 10 let, je to, jako by vám CIA nebo někdo jiný psal, co potom řeknete. Poslechněte si tohle…”,

Jesič: “prřdtím než budete pokračovat, kolik vám platí?”

Erik Valenčič: “nechte mě, prosím, domluvit… On mě odstřihuje! Podívejte, nikdo ve Slovinsku už nevěří snu o EU, už po několika měsících členství, protože máme masivní propouštení, 50 000 lidí přišlo o práci, všechny továrny se přesouvají do Rumunska, Hondurasu, Číny, chápete?

Jesič: “Některé se naštestí stěhují do Srbska.”

Erik Valenčič: “To myslíte vážnč? Mluvíte o stejných “partnerech” ze Slovinska, jejichž ředitelé se chlubí, že kolonizují Srbsko a celý Balkán!”

Erik Valenčič: “Pamatuji si na toho člověka, neoliberála ze strany G17+, rekl mi ´Jo, kritizujete EU, ale přece žijete v EU, Slovinsko si v Evropě stojí dobře!´ Ne, takhle to přece nefunguje. Tohle je standartní propaganda, rozumíte? Nedaří se nám lépe proto, že jsme v EU. Je to obráceně. Jsme v EU protože jsme na tom byli lépe než jiní, než například republiky bývalé Jugoslávie.” Po smrti Jugoslávie, se každá z bývalých jugoslávských republik chtěla stát členem EU. Slovinsko bylo první, která se roku 2004 stala členským státem, ale nebyla z toho moc nadšená.

Joze Mencinger: “Už nejsme země, jsme jen oblastí Evropské Unie. Proč to tvrdím? Nemáme žádnou penežní politiku, prakticky žádnou fiskální politiku, protože jsme velmi omezení pravidly EU nebo oblasti EU.”

Boris: “Jste na tom lépe teď, protože Slovinsko je v EU?”,

Interviewee: “Ne, myslím že ne.” Interviewee: “Nemyslím, že je to lepší…” Interviewee: “Ne, myslím, že ne.” Interviewee: “Ceny se ztrojnásobily, všechno je dražší než dřív.” Interviewee: “Oblečení je dražší.”

Interviewee: “Když jsme měli referendum ohledně vstupu do EU, hlasoval jsem ´ne´.”Interviewee: “Všechno rozkrádají, je to naprostý chaos. Litostroj, Metalka,.. Ani jediná společnost, která má 500 zaměstnanců, na tom není dobře!”

Interviewee: “Jak víte, pokud jste členem EU, dáváte něco do společné kasy EU.” Interviewee: “Mnoho sociálních práv, která jsme měli v minulosti, je omezováno.” “Věřím, a je to můj osobní názor, že EU je spíše korporací než politickou institucí chránící lidská práva. Boris: “Je na tom Slovinsko lépe od svého vstupu do EU?” “Ano, mnohem lépe!” Boris: “Proč?” “No, je mnoho důvodů.”

Boris: “Které to jsou?” “Je jich mnoho.” Boris: “Žilo se lépe za časů Jugoslávie?” “Ano, bylo to lepší.” “Byli jsme svobodnejší.” “Tito byl nejvyšší Bůh!” Chorvatsko, přímo přes ulici od Slovinska, se vzdalo uplatnění ochrany ekologicko- rybářské oblasti ve prospěch EU, protože třetina celé italské rybářské činnosti pocházela z této oblasti. To také spláchlo chorvatský bankovní sektor.

Zeljko Peratovič: “V Chorvatsku nám zbyla jediná banka, která nám patří. Byli jsme donuceni prodat všechny ostatní banky cizincům. Chorvatský telecom byl prodán Deutsche Telekom a my stále neznáme detaily kontraktu.” Na druhé straně, pro Srby je težké přestat důvěřovat všemu, co přichází ze Západu, vždy jsou připraveni uvěřit propagandě, že je Západ opravdu miluje, a že, dokonce i když bombardují Srby, to dělají pro jejichdobro.

John Perkins: “Myslím, že situace, v jaké jsme dnes, je důsledkem čehosi, co nazývám dravým kapitalismem. Začalo to v 70. letech, kdy jsem i já sám byl ekonomickým zabijákem, tenkrát jsme hodne používali dravý kapitalismus v zemích třetího světa. Prvním pravidlem je, že obchod má jedinou zodpovědnost a tou je maximalizovat profit bez ohledu na sociální důsledky a dopad na životní prostředí.”

Zvonimir Trajkovič: “Jugoslávii byly nabídnuty výhodné půjčky, dostali jsme se tak do obrovských dluhů. Pokud jste ekonomicky silní, jste i vojensky silní, silní po všech stránkách. Jste-li zadlužení a vaše ekomonika oslabuje, slábnete na všech frontách.” Protože se Jugoslávie rozpadla, federální dluh byl rozdělen mezi nástupnické státy. Na konci roku 2010 se prosperita, která byla každému slibována, se jasně projevila. Černá Hora získala z původního dluhu 416 milionů nový dluh ve výši 4,7 miliard dolarů. Makedonie poskočila z 890 milionů na 6,7 miliard dolarů a Bosna se dostala z 2,1 milard na 16,5 miliard dolarů. Dluh Srbska vzrostl z 5,5 miliard na 38 miliard dolarů. Dluh Slovinska z 2,6 miliard na šokujících 56,3 miliard dolarů. A Chorvatsko, absolutní vítěz ve výši získaného dluhu, závratných 69 miliard dolarů.

Zvonimir Trajkovič: “V roce 1998, dva roky před rozpadem Jugoslávie, byla Jugoslávie zadlužená 13,5 miliard dolarů. Potom nám bylo světovými finančními strukturami řečeno že jsme příliš zadlužení a nemůžeme dostat další půjčky. Dnes má bývalá Jugoslávie rozdělená na 6 zemí dluh 184 miliard dolarů a nikdo nám neříká, že jsme příliš zadlužení. Naopak, dostáváme nové půjčky.” Jugoslávci rádi říkají, jak si dobře žili za Titovy Jugoslávie ze zahraničního dluhu. A teď to tak není?

Zvonimir Trajkovič: “Jak okrást zemi? Nejdříve vynutíte privatizaci v zemi, kde lidé nemají tak velké platy, aby ušetřili milión dolarů, natož aby koupili firmu, takže ty firmy mohou koupit pouze cizinci.” Dobře, tak je koupili cizinci. Co je na tom špatného?

Zvonimir Trajkovič: “Abychom postavili ocelárnu Smeděrevo, brali jsme si v dobách Jugoslávie půjčku ve výši 600 miliónů dolarů. Za těch 600 miliónů dolarů jsme ji postavili. V roce 2003 jsme ji prodali USA za 23 miliónů dolarů. To je cena, jakou má pozemek, na kterém továrna stojí. A tohle se stalo celé naší infrastruktuře.” Na druhou stranu je zde jeden příklad, jak půjčkami okradli zredukovanou Jugoslávii. Nejdříve prosadili těžké sankce.

Zvonimir Trajkovič: “Potom, v roce 1992, nám začali účtovat úroky, úroky z prodlení a takzvané úroky z prodlení a tak se zvýšil dluh Srbska a Černé Hory z 5,5 miliard na 13,5 miliard dolarů. V roce 2000, když Slobo padl, stal se vicepremiérem Labus, který byl pověřen financemi.” Miroljub Labus byl mimochodem členem G17+ jeden z těch takzvaných expertů- zastánců MMF.

Zvonimir Trajkovič: “Labus přišel a jediným podpisem stvrdil, že přijímáme všechny úroky – pravidelné, z prodlení i pokuty, na období 8 let, mezi lety 1992 a 2000, a úplně Jugoslávii zotročil dluhy. Zaplatili jsme 8 miliard Západu, i když to byli oni, kdo nás blokoval.” V roce 2008 vydělalo Chorvatsko 9,3 miliard dolarů z turistického ruchu, což je asi 20% celkového chorvatského HDP. A bylo by to skvělé, kdyby ty peníze zůstaly v Chorvatsku.

Zvonimir Trajkovič: “Všechny hotely, nejlepší hotely na Jadranu v Chorvatsku koupily rakouské spolecnosti.” Z těchto 9,3 miliard zůstalo Chorvatsku na nízké platy cíšníků, daně z příjmu, daně za zboží a služby ve výši 19% a hrstka eur z restaurací, kaváren a soukromého ubytování, zatímco zisk šel do Nemecka. “

Sanja Trumbič: “Děkuji ti, Německo, moje duše hoří” Když byla ve všech republikách ohrožena makroekonomická stabilita, přišel MMF a Světová banka, aby zachránili situaci. A jak to udělali? Řekněme, že vám MMF a Světová banka dají půjčku 0 miliónů dolarů, z nichž musíte platit úrok od 5,5 do 7%. Ale peníze nejdou nikam, ne, zůstávají ve velkých amerických nebo německých bankách, stejně jako devizové rezervy republik, na něž dostanete úrok 2-2,5%. Potom tytéž banky, s penězi, které původně patřily republikám, dají republikám investiční úvěry prostřednictvím různých rozvojových fondů, což opět zvýší jejich dluh, který mohou splatit pouze pomocí nových úvěrů. Tak cyklus stále pokracčje.

Marko Franciskovič: “Nemusíte být ekonom, abyste to pochopili. je to úrok na úrok, exponenciální funkce. Prostá banalita.” Co to znamená pro lid? Je to tolik, kolik dělá HDP na hlavu v každé z bývalých jugoslávských republik. Pokud vydělíme dluh každé z republik počtem jejích obyvatel, dostaneme částku, kterou by každý občan musel zaplatit. Jugoslávii vlastní mezinárodní finančníci. Přesto si stále mnoho lidí myslí, že jim zahraničí chce pomoci.

Marko Franciskovič: “Chtějí zničit vaši důveru ve vaše vlastní schopnosti, a je smutné, že to funguje. Neděje se to pouze v Chorvatsku, ale také jinde. Oni říkají ´Nemůžeme to udělat sami, potřebujeme pomoc´, jako by nám někdo pomohl, někdo jako zahraniční banky nebo tak podobně. To je podvod, lež, které musíme uniknout.” Zahraniční banky využily zoufalou situaci jugoslávského obyvatelstva k dosažení vlastního zisku, někdy i zločinnými prostředky.

Zeljko Peratovič: “Banka Hypo Alpe Adria. To je rakouská banka, která prala peníze na Balkánu tak že skupovala chorvatské nemovitosti. Pak byla prodána německé Bayerische Landesbank, která nakonec zbankrotovala a němečtí daňoví poplatníci museli zaplatit 3 miliardy eur na sanaci banky. Neblahá situace se zhoršila světovou finanční krizí, takže Chorvatsko hledalo něco, čeho země má dost, co by se dalo prodat. Správně, ostrovy! V roce 2009 uvedly britské noviny Independent, že Chorvatsko chce prodat ostrovy Brijuni. Brijuni, které jsou také národním parkem, na nich stojí bývalá Titova luxusní rezidence.

Marko Franciskovič: “Brijuni jsou velmi atraktivní a byly vybrány jako pokusný výstřel na psychologickou bariéru lidí, ak na ně bude působit, když se mají vzdát části území své vlastní země, a dodal bych, že jedné z nejkrásnějších částí.” Mezitím v bosenské kolonii přidal MMF článek 7 do bosenské nové ústavy, sestavené v Daytonu, Ohiu. Rozhodli, že “ Správní rada Centrální banky se bude skládat z guvernéra jmenovaného Mezinárodním měnovým fondem” a že “guvernér nebude občanem Bosny a Hercegoviny, ani žádného sousedního státu” Proto vláda nemá žádnou kontrolu ekonomiky své země. Ale nebylo by fér říkat, že všechny peníze investované v Bosně byly použity na splácení úvěru. Ne, mnoho peněz šlo bosenským obyvatelům. Avšak šly jen málo lidem. Velmi… velmi málo lidem. Ve skutečnosti, podle protikorupční jednotky, zřízené vysokým státním úřadem, zmizela mezi lety 1995 a 1999 jedna miliarda dolarů z veřejných fondů a projektu mezinárodní pomoci. Člověk by se mohl zeptat, kam to všechno přišlo? Tak například ve měste Sanski Most šly peníze spíše na dostihovou trať než na rozvoj ekonomiky nebo infrastruktury. Když se chystáte ukrást veřejné nebo humanitární fondy, můžete je všechny třeba prosázet, že? Stejný starosta tohoto města dal 450 000 Také čelí 358 obviněním z korupce. Na druhé strane Černá Hora spoléhala na to, že pašování cigaret udrží zemi nad vodou během válečných let. Její představitelé, Bulatovič and Djukanovič, prohlásili, že neměli nikdy osobně žádný zisk z pašování. Což je skutečně podivné, vezmeme-li v úvahu, že premiér Djukanovič byl v roce 2010 dvacátým nejbohatším státníkem na světě, více než 3x bohatším než Nicholas Sarkozy spolecně s Barackem Obamou. Nicméně Milo Djukanovič byl úspěšnější než většina tím, že celou zemi přeměnil v soukromé poddanství fungující na principech cosa nostra. Myslím, že ve skutecnosti je jeho čisté jmění mnohem větší, než se oficiálně uvádí, takže si ve skutečnosti může dělat nároky na to vlastnit vše, co je v Černé Hoře.” Protože tyto elity nezajímá nikdo jiný, museli se lidé v dolní části potravního řetězce odhodlat k zoufalým činům.

Vladimir Jelič: “A nyní místní zprávy. Každý na sebe upoutává pozornost jiným způsobem. Obyvatelé Zitiště vztyčili sochu filmové postavy Rockyho Balboy v naději, že tím přitáhnou pozornost k problémům, kterým čelí tento zaostalý kraj ve Vojvodine.”

ABC News: “44letý Samir se narodil v Bosně a je přesvědčen, že pod těmito vrstvami zeminy je největší pyramida na světě.” Mnoho mladých si všimlo, co se děje a začali bojovat proti tomu, v co byly jejich země proměňovány.

Bosko Cirkovič: “Naše skupina se jmenuje Beogradski Sindikat, což se dá přeložit jako Bělehradská Unie.” “Bělehradská Unie” je srbská rapperská skupina známá svými kritickými názory ohledně společenské elity a zločinných živlů.

BS: “Vím, že je to tady težké, ale pro mě je to úžasné, je to opravdu výsměch, kolik peněz mám. Život je krásný jako obrázek a neplatím žádné daně, Bosko Cirkovic z Bělehradské Unie vysvětluje, proč jen nemnoho lidí dělá něco proti nespravedlnosti.

Bosko Cirkovic: “Mnoho mladých Srbů a mladých ve světě myslí jenom na materiální věci a když jdou do politiky, dělají to jen proto, aby měli více hmotných statků.

”BS: “Všechno začíná s penězi a všechno také končí s penězi.”

Bosko Cirkovič: “Kdybych byl v jedné místnosti s těmi, kdo řídí tuhle zemi a jeden z nich je můj…ten hlavní je můj učitel psychologie ze strední školy. Provedl bych proti nim skutečnou revoluci.” BS: “Není to vůbec politicky korektní, ani vlevo ani vpravo, ale přímo do masa. Není zde žádné vedení, je to masová reakce. Tak se zeptej sám sebe, kolik si můžeš vzít, co jsi to za člověka, když žiješ v ponížení, strachu, bez svobody!”

Bosko Cirkovič: “Nevím, jak by to dopadlo, ale někteří z nás by zřejmě z té místnosti neodešli. ”

BS: “Oni jsou ten systém, pokyn, dogma, korupce, instituce teroru, smrtelná represe, mafie, policie, zbojnický stát, soudci, a my jsme ta revoluce! Tohle není naše Srbsko!” Dole v Sarajevu to nebylo o mnoho jiné.

Dubioza Kolektiv: “Žádáme nevyplacené platy z let 03, 2004, 2005, 2006, a věřte nebo ne 2007. Tohle je země Bosna a Hercegovina. Kradou tady všude. A samozřejmě za to platí občané. Nehodlám rezignovat, ani moje vláda to neudelá. Neuděláme to, máme k tomu tisíc důvodů. Země se rozpadá a vládnoucí elita přitom stále bohatne. Pořád vám ríkají ať mlčíte, že to bude lepší. ZMLKNI, ZMLKNI, ZMLKNI A PŘIJMI TO!” Dubioza Kolektiv je skupina ze Sarajeva s podobným odkazem jako Bělehradská Unie.

Vedran Mujagič: “Pokud si lidé budou myslet, že jejich vliv na demokratické procesy končí tím, že odevzdají u voleb svůj hlas, pak se nic nezmení, protože to jen dá prostor čtyř let těm, kdo jsou zvoleni, aby si dělali, co chtějí.” Dubioza Kolektiv: “Dolar je pro někoho abstraktním pojmem. My jsme na ulici. My jsme nikdo. Nezabránilo to našim poslancům v tom, Vedran Mujagič: “Vládnoucí elity neposlouchají nikoho. To se naučili nejlépe. Dokonce ignorují masové protesty…”

Armin Busatlič: “Jsou mistři v používání těch laciných příběhu o nacionalismu, aby oklamali masy, což ji umožňuje bohatnout stále víc. Jsme proti těmto elitám.” Je smutné, že elita, která je u moci,

John Bosnitch: “Jeden z mých velmi blízkých a spolehlivých přátel byl na veceri, soukromé večeři, u které byl přítomen americký velvyslanec Cameron Munter. Ta večeře se konala po volbách, ve kterých Radikální strana, která je mnohem více zaměřená na nezávislost než demokratická strana, vyhrála, měla nejvíce hlasů. A my všichni jsme to očekávali, lidé mluvili o tom, že jsou volby a že nejvetší strana vyhraje a vytvoří vládu. Můj přítel se zeptal Camerona Muntera “Pane Munter, zdá se, že vaše mise zde byla neúspešná.” Mise dovést Srbsko pod imperiální nadvládu. On odpověděl “Nedělal bych závěry tak brzy. Zítra se budu dívat na televizi a uvidím, jaké budou závěry jednání mezi panem Tadičem a Dačičem.”

TV newscaster: “EU uvítala dohodu mezi Tadičovou demokratickou stranou a Dačičovou Socialistickou stranou ohledně vytvoření nové vlády v Bělehradě.” A protože vláda sama byla vytvořena Washingtonem, politika a zákony byly také diktovány ze zahraničí.

Gregory Elich: “Americká Obchodní komora píše zákony pro srbskou vládu a říká jim, to jsou zákony, které chceme, abyste schválili.” Tak se země bývalé Jugoslávie začaly stávat členskými státy NATO.

John Bosnitch: “Víte, co znamená stát se členem NATO? Musíte se zbavit celého vojenského arzenálu domácí výroby, navrženého a vyvinutého pro váš terén a přezbrojit americkými letouny F16, F18, F22, za cenu stovek a stovek a stovek tisíc dolarů za jedno letadlo. A vaši synové a dcery musí jít a bojovat. A kde chtějí, abychom bojovali? Chtějí, abychom si nasadili brýle na noční vidění a jeli do Afgánistánu a zabíjeli hlava nehlava někoho, kdo nám nikdy nic neudělal.” Z techto ekonomických a geopolitických kolonií byl znovu profit a vojenské zisky. Lidé naprosto netušili, co se jim děje, a mysleli si, že mají konečně svobodu a nezávislost.

Gregory Elich: “To, co se stalo v Jugoslávii, by se dalo považovat za klasický příklad kolonizace. I když s novou příchutí, stále je to kolonizace”

Scott Taylor: “Proč raději, než se pokoušet kolonizovat neosídlené oblasti světa nebo je industrializovat, neudělat zmatek a pak ho dát do pořádku. Pak v podstatě vlastníte kus světa, který už je rozvinutý a kde jsou spotřebitelé.”

Michael Parenti: “Chtěli Jugoslávii, jejíž přírodní zdroje by byly k dispozici nadnárodním korporacím, jejíž obyvatelé by pracovali za minimální mzdu, jejíž ekonomika nepředstavovala konkurenci pro existující kapitalistické výrobce, ale poskytovala pouze investiční příležitosti. Chtěli Jugoslávii, jejíž ropný, strojírenský, těžební a automobilový průmysl by byl zrušen, zbavenou průmyslu a chtěli zničit veřejný sektor služeb a sociální programy.” A… udělali to. A navíc, harmonie, kterou jugoslávský lid budoval pro své vlastní dobro, byla zničena. Je stereotyp tvrdit, že mezi národy Jugoslávie vždy byla nenávist. Jižní Slované asi v 6. století společne putovali ze severu, aby došli do této země a našli zde svůj kousek nebe. Nenávist vznikla až vůci velkým mocnostem, které chtěly Slovany naučit, jak být civilizovaní a demokratičtí. Uvědomte si, že v té lepší části 20. století nesměli černoši v USA dokonce ani sedět v autobuse vpředu, zatímco Dubrovnická republika zrušila otroctví už v roce 1642, kdy USA byly ještě britskou kolonií a neexistovaly jako stát. Západní pokrytectví bylo zřejmé. Proč by Chorvat skutečně nenáviděl Srba, nebo Srb muslima? Co? Kvůli tomu, že kdoví kdy někdo někde něco udělal? Kvůli tomu, co říkají v televizi? Cožpak historie neukázala, že tito lidé jsou skutečně schopní spolu žít? Nebo je to všechno irrelevantní v okamžiku, kdy se někdo začne hádat o to, co kdo komu udělal mnohem horšího.

Branislav Lečič: “Žijete v určité stálé nenávisti, žijete v nekonečném strachu, nebo jednoduše někoho nenávidíte tolik, že se všechna vaše pozitivní energie soustředí na rozpoznání tohoto a pomocí jakési iracionální síly, projevujete svou nenávist v každodenním životě. Z toho nemůžete žít. Z toho žijí nemocní lidé.” Neexistuje nic takového jako biologická nenávist, že jistá skupina je předurčena k tomu nenávidět někoho jiného. Když někdo říká něco jiného, má nějaké hlubší záměry, věřte. Vím, co řeknete. Borisi, jenom kritizuješ a nenabízíš řešení. No, pokud jde o řešení, je třeba se pouze podívat na příběhy těch, kteří řekli ne tomuto šílenství,‘ této nespravedlnosti, kteří se rozhodli jednat jako lidské bytosti v nelidských dobách.

Stjepo Martinovič: “Když člověk vystoupí z úkrytu kolektivnosti, která ho tlačí směrem ke zlu, může být vznešený, dobrý a statecný.”

Jadranka Reihl-Kir: “Kdyby lidé uvažovali tak jako můj manžel, Josip Kir nebyla by samozřejmě žádná válka.” Zkorumpovaní politici, vojenští generálové nebo váleční zbohatlící jsou stejně zodpovědní za kolonizaci Jugoslávie jako kolonozátoři ze Západu.

John Bosnitch: “Nikdo by nám to nemohl udělat, kdybychom nebyli tak slabí v definování sebe samých a obraně naší vlastní historie. Pokud my, jako národ, povstaneme, nikdo nás nezastaví. Neexistuje žádná řízená střela, žádná imperiální mocnost, žádná špionážní síť, neexistuje žádná mediální nadvláda, která by mohla zničit náš lid.” Jugoslávci si musí uvědomit, že jejich země jsou koloniemi Západu, oběti útočné a nemilosrdné globalizace, svázané ekonomickými, sociálními a politickými řetězy. Pokud si to neuvědomí, váha řetězu se pomalu stane nesnesitelnou. Země jižních Slovanů, at ji nazýváte jakkoliv, má ohromný potenciál, který sdílejí nejrůznorodejší a nejzáhadnější lidé na světě. Východ si myslel, že jsou Západ, Západ je považoval za Východ. Někteří z nich nepochopili své místo ve střetu proudů, a tak je zahraniční mocnosti po staletí vykořisťovaly. Dost.

Translation and editing: SVETLANA MAKSOVIC
Překlad: Světlý kruh
Česování: NWOO.org
Více informací o bývalé Jugoslávii na www.kosovoonline.cz