Vzestup Favely

O dokumentu Vzestup Favely se s čistým svědomím dá říci, že je strhující, myšlenkově silný a velice působivý. Každá minuta přináší nečekaný pohled do drsného světa, dokresluje portrét neobyčejně silného a charismatického muže. Vizuálně pestrý snímek je přerýván nečekanými zvraty, šokuje otevřeností i intimitou. Celý časový pás dokumentu je navíc dynamicky odměřován údery bubnů či kvalitním rapovým zpěvem. Poselství nevyznívá naprázdno, není plochou utopií z odlišného světa, ale naopak živým proudem. Tepem, který se nesmazatelně usazuje v duších, začíná korespondovat s údery našich srdcí, posiluje, dodává odvahu, ukazuje naději pro lepší budoucnost a působí až obrodnou silou.

Poprvé jsem byl svědkem násilí před feťáckým doupětem. Byl jsem v baru s mojí mámou… popíjela s přáteli. Bylo mi tehdy, nevím… Bylo mi asi 10 let. Dealeři chytili nějakého chlapa. Nevím, jestli to byl policajt nebo jestli si koupil drogy a nezaplatil… Mlátili ho. Jen tak ho mlátili. Jako by se nechumelilo, lidé chodilo okolo… Takhle v rohu, na ulici. Otočil jsem se a uviděl jsem to. Máma mi zakryla oči. Ale nechala škvírku, asi takovouhle.

A já udělal tohle, abych mohl… Myslela si, že nevidím, ale já jsem to viděl… skrz její prsty. Chlapík ležel na zemi, krutě zbitý a ten muž ho střelil do hlavy devítkou. Přesně si vzpomínám, že ho střelil zblízka. Viděl jsem, jak mu něco z druhý strany hlavy vylítlo. Neplakal jsem, nic jsem necítil. Jen jsem stál a přemýšlel o tom chvíli. Bylo mi 10 let. A… byl jsem v pohodě. Nebojím se smrti. Nebojím se smrti.

Už desítky let se vláda nesnaží zlepšovat věci ohledně životní úrovně lidí ve favelách. Lidí, kteří žijí ve favelách, v kopcích. Myslím, že favely byly trochu, jako by se… neměly… nemohly se hýbat… stály tam, potichu, paralyzované… se zlomeným vazem, chápeš? Stále stejně.

„Favela Rising“

FAVELA – městský slum/ghetto nelegální osada Narodil jsem se tu a vyrostl.

Zde ve Vigário Geral. Vigário Geral je jednou z více jak 600 favel v Rio de Janeiro. Je to favela, která byla považovaná za „brazilskou Bosnu“. Zatímco děti mimo komunitu uspávaly ukolébavky, děti z favely… usínaly za zvuku střelby, za křiku lidí, za zvuku násilí. Chvíli mi trvalo, než jsem to pochopil. Zážitky z dětství v tobě zůstanou po celý život. Když jsem byl dítě, snil jsem, že se stanu drogovým bossem, něco jako dealer-revolucionář.

A že díky své moci zlepším podmínky v některých favelách. Jen takové nápady. Jmenuji se Anderson Sá… a mnoho z toho, co umím, mě naučila ulice. Hráli jsme si na policajty a zloděje, ale nikdo nechtěl být policajt, chápeš? A při hře jsme používali přezdívky drogových dealerů. Vyřezali jsme si z dřeva zbraně… velké zbraně, jako pušky. Takhle jsme si hráli. Naháněli se, stříleli se a navzájem se zabíjeli. Zvykli jsme si na to.

Míval jsem 17 kamarádů v mém věku. Sedm z nich je mrtvých, pět ve vězení. Nikdy jsem nebyl dealer. Moc jsem se nezapojoval. Schovával jsem zbraně, balil drogy, dělal malé služby. Byl jsem uprostřed toho celého. Viděl jsem mučení i vraždy. Pohyboval jsem se na hranici zločinu. Prodávám koks a trávu. Mám dvou a pětireálové balíčky koksu. Pokud bych tohle nedělal, byl bych bez práce. Můžu si koupit oblečení, sandály… Udělal jsem dvě vloupačky.

Zabil jsem i pár lidí. Ale nehladověl jsem. Musel jsem je zabít, šefové to přikázali. Každý balíček koksu má svojí cenu. Prodávám dvou a pětireálové balíčky. Buď umřu, nebo skončím v base. Průměrná délka života drogového dealera je nízká. – Velmi nízká? – 14 až 25 let. Jsou to obyčejný vlezdoprdelky. Když je vidí, říkají „Páni, koukejte, ten chlapík je zlej, je kurevsky v pohodě, člověče!“

Holky chodí za chlapy, kteří jsou nebezpečnější, chápeš… za těmi, kteří nosí zbraně, ti je vážně přitahují. Chtějí s nimi chodit, aby je lidi z favely respektovali. Ty holky a někteří chlápci mají motorky. Twister bikes, pěkný motorky, víš? Takovejm ženskejm říkáme „Mary Gasoline“… protože chtějí randit s chlapama, co mají motorky. Ale chlapci jako já neuspějí. Kašlou na nás! Proto si seženu motorku, abych zjistil, jestli to funguje.

Koks za pět reálů. Tři balíčky za deset. Tři balčíky za deset, jeden za pět! – 100 gramů! – Koks za pět reálů! Vydělají tisíc, dva tisíce za týden. Vydělají pořádný prachy, jen aby mohli nosit zbraň. Tak to chodí. Tihle chlapi, kriminálníci, chytají lidi a zaživa stahují z kůže. – Stahují je z kůže… – Zaživa? Zaživa. Mučí je. Zaživa. „Vytrhnu ti jazyk.“ „Uříznu ti prst, abys na mě nemohl ukázat.“ „Vytrhnu ti jazyk, abys o mně nemohl mluvit.“

– Jsi si jistý? – Ne, ne, ne. A co když někdo poslouchá? Ne, tak to nefunguje. Jen ti vysvětluju… Není to jako: „Kurva, teď jsou tady, teď jsou tam.“ Tak to nefunguje. Takhle to není. Já nevím. Bojím se i o tebe, chápeš, i o sebe. Ne, ne. To není tak. – Tak fajn. – Ale zkus vzít foťák… pokud půjdeš tam nahorů, dozadu. To by byl průser. Říkali: „Kurva, co si to tu fotí? Ať vypadnou.“ A jsi v maléru.

Neznámý chlapec 16 let
Existují předsudky, že všichni v tom jedou. V nelegálním obchodě. Odsoudí tě podle tvýho poštovního čísla. Většinou jsou to slušní občané, chtějí jen žít… svůj život, pracovat, mít se dobře. Tohle je teritorium Červeného komanda. Nad Brizolăo… Když půjdeš tam nahoru, to patří Třetímu komandu. Za Brizolăo je Parada de Lucas. Sousedství. Každý má svojí favelu. – Neprojdou tu ani domácí. – Ani domácí? A to proč? Dokonce ani domácí?

Někteří tam mají rodinu a nikdy se s nimi nevidí. – A co pak dělají? – Nic… Sejdou se někde jinde. Před masakrem to byla hlavní čtvrť Červeného komanda. Proč o tom mluvím? Všichni drogoví dealeři z Rio de Janeiro… se scházeli ve Vigário Geral. Dost jsem v tom jel. V noci se nic nedělo. Obchodovalo se za denního světla. Bankovní loupeže, únosy. To bylo před masakrem, před rokem 1990. Povídal jsem si se třemi kámoši na námestí Vigário.

Ve Vigáriu byl policajt, který z místních lidí stále ždímal peníze. Bil je. Dealeři ve Vigáriu ho měli už plné zuby. A každý se ho bál. I my, kteří jsme s tím nic neměli, jsme se ho báli. Dokonce i lidi z venku se ho báli. Povídal jsem si s nimi, pořád si to pamatuju. Seděl jsem, v rohu jsem jedl párek. S kamarády jsme posedávali na náměstí, kde jsme vyrůstali. A potom… Přijelo policejní auto zeshora od kostela… od kruhového náměstí, takhle, a pak druhé…

Viděl jsem jen, jak se blíží dodávka… a policajti se pomalu přibližovali, s otevřenými dveřmi, takhle, úplně pomalu. A přišli dealeři, pomalu. Jeden vyšel ven sám a popravil ty čtyři fízly. Viděl jsem to. V srpnu 1993 byla favela Vigário Geral, kde žila komunita asi dvaceti, třiceti tisíc lidí, obklíčená policejním komandem. Říkali si Utíkající koně. Vtrhli do domu… a zabili několik lidí, jen tak… Bezdůvodně.

Zuenir Ventura novinář
Ve skutečnosti šlo o pomstu… Pár dní předtím byli zabiti nějací policajti drogovými dealery. Ale z 21 lidí, kteří byli tu noc zavražděni, nikdo z nich neměl nic společného s drogami. Byli to nevinní lidé. Nazval jsem to anti-pohlednice z Rio de Janeiro. Místo Ježíše, pláží a děvčat z Ipanemy či z Copacabany tato fotografie. Když jsem vešel do favely a uviděl ta těla… Řeknu ti, člověče, to by dostalo každého.

Nejhorší, co jsem kdy viděl, byla ta bezduchá těla ležící na zemi. Bylo asi 11 hodin večer, vracel jsem se z večírku. Stál jsem před domem, v televizi dávali Ramba a ti fízlové stříleli na každého, koho viděli na ulici. Chlápek zemřel s krabičkou na oběd v ruce. Zabili ho. Dalšího zabili tam vzadu. Vraždili a vraždili. Vloupali se do domu a zabili osmičlennou evangelickou rodinu. Patnáctileté děvče, sedmdesátiletého starce, ženu okolo šedesátky.

Zabili každého. V tu chvíli, v tom momentě … jsem věděl, kdo jsou ti lidé, co tohle udělali. Kdyby tehdy stáli přede mnou, zabil bych je. Bez hanby a bez výčitek bych stiskl spoušť. Upřímně. Protože to byla obrovská bolest. Chuť po pomstě byla velká. Naneštěstí, Anderson tehdy ztratil bratra. Myslela jsem, že ta bolest… Ano, při masakru. Myslela jsem si, že ta bolest z něho udělá drogového dealera. Protože se chtěl bouřit.

Když jsme uslyšeli střelbu, šli jsme do domu. Pak někdo přišel a křičel na mojí sestru. Křičeli: „Ano, myslím, že se něco stalo!“ Věděl jsem, že se něco strašného stalo. Šli jsme se podívat. Jak jsme tam přišli, viděli jsme ho tam ležet mrtvého. S jinými lidmi, na zemi v baru. Je smutné vidět člověka, příbuzného, ačkoliv se nechoval úplně správně, vidět ho takhle, v takovém stavu. Je to špatné, ne? A když je nevinný, je to ještě horší.

Představ si to. Chlupatý po nás chtěli doklady, lidi začali hledat v peněženkách a zničehonic… chlapík hodil granát a všechny zabil. Proč se navzájem zabíjejí? Proč tolik nenávisti? Tváří v tvář násilí, lidé hledají způsob, jak ho porazit. Tehdy jsem si to uvědomil. Lidé chtějí skoncovat s násilím. Šlo to samo. Nemusel jsem nic plánovat. Lidé hledají způsob, jak s ním skoncovat. Ve skutečnosti jsem si nikdy nemyslela, že je tak vyzrálý.

Co mu bránilo, aby se stal grázlem? Nic. Ve skutečnosti to on sám nechtěl, že? Nezdálo se mu to správné, rozhodl se pro jinou cestu. A díky Bohu, jsem hrdá, že jsem jeho matkou. Jsem hrdá, že jsem Andersonova matka. Skutečně, velmi hrdá. Ty nepokoje, masakr, drogy, večírky, bouření se, to šlo mimo mě. Začal jsem uvažovat nad lepším životem. Protože jsem viděl, jak se o mě rodiče báli a nechtěli, abych se vydal tou hroznou cestou.

Protože jsem měl jídlo a pěkné oblečení. Věci, které ostatní lidé neměli. Proto. Nějak jsem jim to vrátit musel, ne? Všechno, co pro mě udělali. Přemýšlel jsem o tom, co se stalo. Obdivoval jsem Juniora, jeho schopnosti vůdce, chápeš? Junior je chlapík, který nevěří na ztracené případy. Člověk, který nikdy nepracoval… O kterém si všichni myslí, že nestojí za nic. Toho člověka chce a podaří se mu ho změnit. Je to skutečný bojovník.

Proč ne? Kdo říkal, že se to nedá? Pro něj neexistují překážky. Každou překoná. Andersona jsem potkal v situaci, která byla velmi neobyčejná. José Junior koordinátor skupiny Afro Reggae protože patřil ke generaci, která byla téměř vyvražděná. Ztratil přátele stejně jako já. Já jsem v pubertě také ztratil dost kamarádů. Myslím, že kdybych je neztratil… netrpěl bych tolik během dospívání. Možná bych dnes nedělal to, co dělám. Jsme skupina, kterou tvořili samí lůzři s mnoha vizemi.

V našich životech před AfroReggae nefungovalo nic. Fungovat to začalo, až když jsme vytvořili AfroReggae. Je to jako Shiva efekt. Shiva, bohyně destrukce a transformace. My jsme Shiva efekt. Skutečně dost věříme na Shiva efekt. Shiva, bohyně destrukce a transformace. Nejprve je chaos. Nejprve je problém… a potom je to, jako by se Fénix znova zrodil ze svého popela. My jsme toho důkazem.

Když jsem začal psát knihu o Vigário Geral, ve stejný den jsem potkal tuhle skupinu chlapců z AfroReggae. Zatím to nebylo hnutí, měli takové letáky, snažili se něco udělat, ne se pomstít za masakr. Něco, co by přitáhlo pozornost společnosti směrem k realitě, ve které žije. Nevěděli jsme, co je to společenské hnutí, nevěděli jsme takřka nic. Uvědomili jsme si, že musíme nějak komunikovat, povídat si o afro-braziiské kultuře.

Vytvořili jsme noviny s názvem „AfroReggae Notícias“. Spoléhali jsme na ochotu tiskařských obchodů. Většinou je vlastnily odbory nebo univerzity. Vždy jsme byli až na konci řady. Bylo to skutečně těžké pro naši sebedůvěru. Tehdy začali lidé odcházet. Udržení lidí ve skupině založené na dobrovolnosti je těžké. Neměli jsme jak zaplatit, neměli jsme nic. Žádné prostředky k přežití.

Jednoho dne, to už jsem byl vážně na dně, jsem vzpomínal na masakr, a pohádal jsem se s přítelkyní, se sestrou, s mámou, v práci se mi nedařilo. Napsal jsem: „Jsem nasraný, jsem z Vigária, na to jsem hrdý. Miluji svou komunitu. Jsem nasraný.“ Rozhodl jsem se zaměřit na hudbu a kulturu. Jako nástroje pro změnu. Lidé hledají způsob, jak ukončit násilí. Kultura je hlavním nástrojem, jak měnit věci. Lidé hledají způsob, jak ukončit násilí.

Použij hudbu a kulturu, jako nástroj ke změně. Hudbu, protože je to něco, co lidi skutečně zasáhne, ne? Z toho jsme vycházeli. Nebylo to lehké, nástroje jsme si museli vypůjčit. Od skupiny, afro kapely… pronajali jsme je a vzali do Vigária. Jeden chlápek nás učil na perkuse. Tak jsme se probudili… do reality. Je to tak… Můžeme jen začít, nic víc. Tenhle chlapík je dobrý, může jet sólo. Chci si koupit pěkné auto Chtěla bych to.

Jet na motorce, užívat si života. Chtěla bych to. Chtěli bychom všechno… Ale chybějí nám peníze. Z toho vznikla skupina. Z perkusí a workshopů afrického tance. Tak vzniklo AfroReggae. Raz, dva, tři, AfroReggae! Jsem naštvanej. Ve Vigário Geral zemřeli jen dělníci. 29. srpna zabili moje lidi. Hnuli mi žlučí. 21 místních zemřelo kvůli nenávisti a násili pomstychtivých fízlů. Jsem naštvanej. Stalo se to proto, že den předtím drogoví dealeři zabili čtyři fízly.

Jsem nasranej! Správná cesta je šťastná cesta. Nesprávná cesta tě může zabít. Jsem naštvanej! Pocházím z Vigária a jsem na to hrdý. Miluji svoju komunitu. Jsem naštvanej. Co potřebují, člověče, mladí lidé, kteří žijí… kteří žijí ve favelách, v kopcích. V komunitách. Potřebují vzory, potřebují černé idoly. Kde je chyba? Ve vládě, v moci? Ve favele. Je to otázka výběru. Dnes si mladý člověk, který žije ve favele nevybere, co bude dělat.

Dostane se ke kultuře? To, co vede mladé ke zločinu jsou značkové šaty, postavení, nedostatek příležitostí. Chybí jim skupina lidí, kam by se začlenili. Když to potřebují. Potřebují najít svoje místo. V komunitách s nízkým příjmem jsou těmi skupinami obchodníci s drogami. Skupina AfroReggae Program mladých perkusistů Není to dobré. Dám znamení činelami a velké bubny sa připojí. Rytmickým cvičením pochopíte to rozdělení..

Někdo bude dělat funk, ostatní profi-rytmus. Já povedu činely. Dám znamení činelou, aby začali. Když udělám tohle, přestanete. A uděláme ten druhý rytmus, ok? Pojďme na to! Teď, teď! Nejdřív já, potom vy. Teď, teď. Ne, takhle. Dobře. To je ono. Ještě ne, teď. Ne tak rychle. Nepospíchejte. Nyní jen vy. Pokračujte! Pokračujte! To je ono. Jen vy. Raz, dva, tři, čtyři! Pro všechny skupiny, které jsou součástí programu, máme určitá pravidla.

Žádné pití, žádné drogy, žádné kouření. Je to dost přísné. Ale jsou to základní pravidla AfroReggae. AfroReggae je pro drogové dealery silná konkurence. Přestože na každého mladého, jehož vezmeme, zbývají tři nebo čtyři čekající, aby se mohli přidat. Jsme rádi, že se nám podařilo zachránit alespoň některé. Ale… Policie obléhala Vigário Geral celý rok, aby zlikvidovala všechny drogové dealery. A za posledních deset let, co se změnilo?

Hodně se toho změnilo k horšímu. Jak v případě policie, tak i u kriminálníků. Posunuli se o krok dále. Změnily se jejich aktivity. Andre Luis Azevedo Investigativní novinář Tohle jsou specializované sbory Rio de Janeiro. Elitní složky. Něco jako Rambova policie v Riu. Když se něco ve favelách děje, přijdou jako první. Oblečeni v černém, přesně jako jednotky ve Spojených státech nebo v Anglii. Úderné složky. Celí v černém.

Mají speciální výcvik na boj s gerilami. Brazilská policie, policie v Rio de Janeiro a hlavně policie, která pracuje ve favelách je velmi zkorumpovaná. Policie vždy profitovala nejvíc z obchodu s drogami. Říká se, že drogoví dealeři profitují, prodávají, drogoví dealeři vydělávají majlant. Nikdy však neuvidíte bohatého drogového dealera, dealera milionáře. Tady ve favelách jsou chudí jak kostelní myši. A kde jsou všechny ty peníze? Má je policie.

Policejní korupce… Podívejte, jak se dostanou zbraně do favely? Víme, že jsou to fízlové. Kdo sem dopraví drogy? Policajti to zařizují. Je to zkorumpovaná policie, která dělá favely nekontrolovatelnými. Nacházíme se v oblasti 12. okrsku. Právě se tam odehrála přestřelka. Tohle je marihuana a toto kokaín. Raz… dva, tři… čtyři, pět… šest… Člen skupiny AfroReggae, Paulo Negueba, byl speciální jednotkou BOPE postřelen do nohy.

BOPE je speciální vojenská policejní jednotka. Paulo byl na cestě do práce a podle mě si ho spletli s kriminálníkem. Byl to pro nás moment hněvu, nenávisti a zlosti. Tehdy jsme policii skutečně nenáviděli. Nesnášeli jsme je. Obrovská nerovnost, stát, který nic nekontroluje. Už to není jen jejich úkol. Abychom mohli změnit tenhle stav musí se spojit společnost, stát, soukromé firmy, média.

Júnior, jeho lidé, AfroReggae, ti pochopili jedno: Nemůžeme všechno nechat na vládě. Dokud budeme neustále obviňovat ze všeho nějakou třetí osobu nikam se nepohneme. Tohle představení bude jen sólo akustické kytary. Myslím, že si začínáme uvědomovat… že řešení vyžaduje zapojení všech. Jen tehdy se někam posuneme. První, co jsme udělali, byl videoklip s názvem „Eu Tô Bolado“. Ukazuje mnoho policejních přešlapů.

Můžeme tu zůstat a být organizovaní nebo neorganizovaní Můžeme tu zůstat a být organizovaní nebo neorganizovaní Z bahna do chaosu a z chaosu do bahna Nemůžeš obvinit z krádeže oběť Slunce pálilo, řeka byla plná bahna Viděl jsem raka, který šel pomalu A kraba, který chodil sem tam Viděl jsem langustu jít na jih, po souši a změnila se na potkana Ježiš, nikdy jsem neviděl takovou neúctu Čím větší je bída, tím víc supů Šel jsem na trh s košíkem ukrást rajčata a cibuli.

Stará žena procházela okolo a ukradla mi mrkev. Hej, bábo, nech mi mojí mrkev. Neusnu s prázdným žaludkem. Když jsem se najedll, začal jsem přemýšlet. Když se seskupíš, můžeš něco změnit. Když se seskupíš, můžeš něco změnit Nemůžeš obvinit z krádeže oběť Musí tu být policie. Ale jiným způsobem. Řekněme víc humánním a méně hrozivým. Protože naši policajti jsou velmi špatně placení a nekvalifikovaní, víš? A trpí. Pracující, kteří jsou nejvíc diskriminovaní, jsou policajti.

Někdy mě překvapuje, jak jsem klidný. Moje máma a snoubenka říkají: „Vždy si myslíš, že je všechno v pořádku. Svět je vzhůru nohama a ty jsi v pohodě.“ Potkala jsem Andersona, když jsme oba žili ve Vigário Geral. Jezdili jsme autobusem ve stejnou dobu. Vlastně jsme se seznámili na zastávce. A poprvé jsme se políbili v autobuse. Od té doby spolu chodíme, víš? Už je to osm let. V březnu to bude devět. Děkuji. Super, člověče. – Díky, Tiăo. – Není zač.

Jestli půjde všechno dobře, koncem roku nebo začátkem příštího roku se budeme brát. Ano, bojím se násilí a smrti. Způsobu, jakým zemřu. To je ono. Způsobu, jakým zemřu. Třeba mě srazí auto, když budu přecházet silnici. Nebo mě trefí kulka cestou do práce. Neděje se to pouze v noci. I přes den je tu násilí. Na procházce? – Ahoj! – Jste na procházce? Anderson skutečně nevypadá, že se bojí násilí. Nemáš nějaké drobné? Jdeme nahoru.

Ztratil jsem spoustu přátel. Ten pocit ztráty a smutku znám, víš? Přestože jsem většinou klidný, občas pláču. Doma, sám, poslouchám hudbu. V tu chvíli si na ně vzpomenu… na chvíle, které jsme spolu prožili. Přál bych si, aby teď byli vedle mě a viděli, že jsem jiný člověk. Je to na obálkách časopisů Je to v novinách Bomba v Rio je Vigário Geral Je to na obálkach časopisů Je to v novinách Bomba v Rio!

Viděli jste, jak obdivovali AfroReggae když jsme začali s Conexőes Urbanas. Protože práce AfroReggae má velmi silný, velmi pozitivní účinek na děti. Dnes vidíme vliv AfroReggae na komunity ve favelách. Dealeři nás respektují. Myslím, že Bůh dává lidem zvláštní úkoly. JB viděl, že musíme zasáhnout. Dnes, když vidím ozbrojeného dealera, řeknu mu: „Hele, brácho, kašli na to, přidej se k AfroReggae.“ Protože… jsem byl stejný.

Povídám: „Já jsem si tím prošel, zvládneš to i ty.“ Kromě JB jsou i jiné příklady v AfroReggae. Tuhle jsme byli na párty… Měli jsme smíšené pocity, protože za námi přišel dealer, aby nám poděkoval. Za práci, kterou odvádíme. Jedno dítě z rodiny se totiž přidalo k AfroReggae a věřil, že bude vést lepší život než doposud a nestane se z něho zločinec. Dost bylo keců, je čas Dost bylo keců, je čas Dost bylo keců, je čas.

Naše práce jde proti jim všem, snažíme se od nich mladé odtrhnout. Ale on nám prišel sám poděkovat. Dost bylo keců. Dost! AfroReggae Probuď se, Brazílie! Před AfroReggae jsem si myslel, že budu zločincem. Že se přidám do drogového kruhu. Ale když jsem přišel do AfroReggae, můj život se změnil. Pravda láska, kultura a krása Ria. Narodili jsme se ve favele. Ne, to není ona. Není to ona. 21. dubna 1997 AfroReggae ztratilo prvního člena.

Bigu Alves byl zastřelený na ulici plné lidí. Někteří lidé mají dost, chtějí promluvit… ale když promluví, zabijí je, budou nést následky. Budou vyloučeni z komunity. Proto žijí lidé stále ve strachu. Potom, co zemřel můj děda, jsme začali víc riskovat. Hlavně co se drogových válek týká, řešení konfliktů. Podívej na ten dav, bitka na ulici. Přátelé na party, ženy u baru. Ve favele střelba a panika. Ve vlaku Vigário a Caxias. Tam poznáš město.

S kladivem v ruce, pero v druhé ruce, velký skok, Rio vybuchuje a je to jen začátek. To je jeho nová tvář, všechno se změní. Toto věnujeme každému, kdo chodí rád na párty! Je to na obálkách časopisů, je to v novinách. Jsme AfroReggae, z Vigário Geral. Je to na obálkách časopisů, je to v novinách. Jsme AfroReggae, z Vigário Geral. Je to na obálkách časopisů, je to v novinách. Jsme AfroReggae, z Vigário Geral.

Toto je Vigário Geral Toto je Vigário Geral Toto je Vigário Geral Co budeš dělat potom? Studuješ? Ne, studování je na houby. – Studování je na houby. – Proč? Protože musíš být ve škole celý den. No a? Musíš se učit, abys mohl v životě něco dělat. Jak se jmenuješ? – Richard. – Richard? Musíš studovat, člověče! – Jmenuje se Murilio. – Komu věříš, jemu nebo mně? Snažil ses mě převést. Ale on tě prozradil. – Věříš jemu nebo mně? – Já nevím… Murilio!

Proč mi říkáš hovadiny? Myslíš, že tě bonznu? Pocházím z favely, jako ty. Čím chceš být, až vyrosteš? – Zločincem. – Hovadina! To mi ani neříkej. A ješte před kamerou! Co to povídáš? Musíš hodně pracovat, nechceš přece trpět. Zločinci umírají brzy. – Radši budu sedět v base. – Šest… šest zločinců umřelo ve Vigário. Umírají každý den. Zločin se nevyplatí. – Každý den umírají… – Stojí to za to? Budeš mít peníze, šaty, všechno… Ale nebudeš žít.

Potkáš nějaké 50leté zločince? Kdepak. Ani jednoho, všichni jsou pod drnem. Musíš pracovat, Richarde Murilio. Aby ses mohl hezky obléct, koupit si zlatý řetízek. – Ukradnu ho! – Přestaň mlít blbosti. Proboha, nic neukradneš. Dobře, tak mi vezmi hodinky. Ale ty jsi z favely. „Z favely…“ Přestaň s těmi hloupostmi o kradení, chlape. Nic neděláš? – Nic neděláš, do školy nechodíš? – Chodí na plavání. Fotbal, cirkus, cokoliv. Kultura, kapišto?

– Radši budu zločinec. – Co? To je hloupost! Radši budu mít zbraň. Vidíš, Richarde Murilio? Lidi si musí uvědomit, že Anderson, Altair a Dada, členové AfroReggae, kteří nejsou drogoví dealeři mají pěkný život, jdou, kam chtějí, se ctí, díky práci. Dvě skupiny měly mezi sebou spor. Někdo za ním přišel, aby ho požádal o pomoc. „Andersone, dealeři mi unesli synovce.“ Myslím, že se Anderson, i když se snaží pomáhat, musí hodně rozmýšlet.

Nemůže si brát všechno na svoje bedra. Ostatní by toho mohli zneužít. Ti, kteří chtěli pomoc… Jak může vědět, že jim nešlo o něco jiného? Ano, bojím se o něj. Protože on pořád říká: „Zachráním svět“, chápeš? Je mu jedno, co by se mu mohlo stát… Nemůžu o tom mluvit. – To je normální, je to tvůj muž. – To je. A jsem na něho velmi hrdá. Zdál se mi zvláštní sen, padal jsem z mostu… padal a padal, ale nikdy jsem se nedotknul země.

Padal jsem… a padal a padal… ale nikam jsem se nedostal. Potom jsem spadl z postele. A vzbudil se. Někdy okolo třetí čtvrté ráno jsem chodil na pláž. Šílené, ne? Ale chodil jsem surfovat, ne se opalovat. Začal jsem surfovat… Viděl jsem to jednou v televizi a vypadalo to pěkně. Tak jsem s tím sám začal, protože mě to uklidňovalo, všude jen moře, chápeš? Zapomněl jsem na problémy, na život. Byl jsem tam, ve vodě, čekal na nejlepší vlnu.

Jen jsem se vznášel a soustředil se. Kolem páté jsem byl zase zpět ve favele. Vláda chtěla, abychom šli do dalších 20 komunit. Od příštího roku. Ale my nechceme, aby AfroReggae bylo všude. Není jim to vlastní. Kdybychom to udělali, bylo by to jen „jako“. Jako McDonald, jeden tady, druhý tam… A podstata věci by se ztratila. Takže nám to vyhovuje. Každá komunita musí vědět, co chce, chápeš? – Co chtějí dělat. – Protože hodně lidí může přijít s projektem, „Budu učit toto, budu učit tamto.“

Víš, co chtějí oni? Možná ne tohle. Možná se chtějí naučit recyklovat materiály. Jak vyrobit papír na recyklování, aby si vydělali. Rozumíš? Možná se chtějí učit tancovat nebo hrát. Třeba nechtěj hodiny capoeiry… Možná se chtějí naučit jak stylovat vlasy. Chápeš? Je to asi tak. V Riu je jich víc jak 600. Takže to nechceš rozšířit do jiných měst? Ne. Víš, co chceme? Promluvit si s jejich představiteli. S lidmi, kteří už pro společnost něco dělají.

A vysvětlit jim naše cíle. Pracovní metody, celou naší historii. Oni je přizpůsobí své komunitě. Favela nabude nový obraz města. Řeknou si: „Koukejte, kromě násilí a toho, co o nás píšou noviny,“ „máme také tyto schopnosti.“ „Kreativitu a možnost dělat“ „hudbu, tanec, vytvářet kulturu,“ „vytvořit si vlastní kulturní svět.“ V únoru 2001 podepsala skupina AfroReggae mezinárodní dohodu s Universal Music. AfroReggae se rozhodlo všechny tržby použít na financování svých výchovných programů.

Conexőes Urbanas je velký projekt, který je spojením AfroReggae a vlády v Riu… v rámci něho děláme představení v komunitách… v podobě velkých koncertů, víš? Takové, které vidíš na pláži. 20,000 až 50,000 lidí, ale ve favelách. Lidé se cítí hodnotnější, protože se málokdy mohou zůčastnit koncertu vedle svých domovů. Dobrý večer, snad neruším. Pojď, pojď, pojď, dobrý večer, páni. Pojď, pojď, pojď. Dobrý večer, snad neruším.

Favela Complexo de Penho – 80000 obyvatel Teritorium: Červené Commando To je ono, Vila Cruzeiro! Pojďme! AfroReggae! Pojďme, Vila Cruzeiro! Roztočíme to! Toho jsem se vždy bál, víš? Být paralyzovaný, nemoct se pohnout… Zůstat naprosto imobilní. Nerad mluvím o negativních věcech. Jsem totiž trochu paranoidní, myslím si, že když o nich přemýšlím, nakonec se naplní. Když začnu myslet na zlé věci, Dám si ruce na hlavu… všechny odsud vytrhnu a zahodím je.

Protože se bojím, že by se mohly naplnit. Protože jsem paranoidní… Dám si ruce na hlavu a zahodím je. Zůstat paralyzovaný, nemoct se pohnout. Měl jsem setkání mimo město v Senai. Dozvěděl jsem se, že začala válka mezi favelami. Mezi Lucas a Vigário ty boje trvají už 20 let. Můj Bože! Byl pátek, Parada de Lucas přepadli… Vigário Geral. Chtěl jsem se postavit mezi ně, protože jsem si myslel, že zabráním smrti nevinných lidí.

Komunita potřebovala mluvčího. Jelikož obyvatelé se stali rukojmími ve válce dealerů, se kterou neměli nic společného a neměli by být zapleteni do drogových válek, ne? Pak začali obyvatelé Lucas šířit drby mezi Parada de Lucas, že jsem je vyhnal se dvěma zbraněmi a tričkem s logem AfroReggea přetaženým přes hlavu. Vymysleli si hroznou lež. Že Anderson znásilnil nějaké děvče… Že nosil zbraň a unesl 20 lidí z Parada de Lucas.

Navzdory té absurditě jim to v Lucas sežrali. O něco později, víc jak 200 lidí přišlo, aby zlynčovali Andersona. Všichni křičeli: „Přišli si pro nás, utečme…“ všechno zavřeme a vypadneme! Ti chlápci nás budou hledat.“ Já jsem odmítnul. Povídám: „Mám čisté svědomí, člověče. Neuteču, protože bych to potvrdil… potom by si mysleli, že jsem v tom zapletený.“ Říkám: „Zůstanu, protože když to udělám, aspoň dokážu, že mám čisté svědomí.

Zůstanu tady a řeknu jim, že to není pravda. Když budu utíkat, akorát si ublížím. Nejsem vinnen, nebojím se. Nebudu utíkat.“ Šel jsem tam… zemřít s ostatními. Říkám jim: „Zemřeme všichni spolu.“ Nemohl bych dál žít, kdyby se jim něco stalo. Byli tam Anderson, Altair, Vítor, Dada… Sandro, Leandro a Samuel. Jedna věc mě fakt dostala… Víš, co udělali? Dali telefon na hlasitý odposlech, abych všechny slyšel. Trčel jsem v zácpě, nervózní, zaslechl jsem křik.

Mělo to tak být. Teď jsme měli šanci promluvit. „Nejsme na ničí straně… ani s Comando Vermelho, ani na straně Terceiro Comando jsme hlasem komunity.“ Vlastně jsme nemluvili, hádali jsme se, křičeli na sebe. Hádali jsme se. Když jsem tam konečně přišel, chaos už skončil. A všichni se smáli. Až se to trochu uklidnilo, přišli za námi dealeři, aby si s námi promluvili. Byli překvapení. Říkali… „Je zajímavé, že tu stále jste. Že jste neodešli…“

Kdybychom odešli, mysleli by si, že jsou ty drby pravdivé. Měli by důkaz a zlynčovali by nás… Ukamenovali k smrti. Nejdřív nás chtěli zbít, jen tak, bez otázek. Mučit nás. Ale potom někteří řekli: „Počkejte, vyposlechneme si je, co nám chtějí říct.“ Byl to těžký den. Nedali jsme si název, který by něco znamenal. Ale naše ideologie je velmi ambiciozní. Nenechá nás zamhouřit oči, ani na chvíli vydechnout, protože žijeme v nekončící válce.

Děláme to po svém. Možná si protiřečíme, ale abychom získali svůj pokoj, mír pro všechny, musíme pořád válčit. Někdo jednou řekl… Jednoho dne přijde spravedlnost, možná později, ale přijde. Všichni to víme. Díky hudbě a kultuře tu je nové hnutí, které bojuje za mír. Když porovnáme Vigário Geral dnes, s tím, jaké bylo v minulosti… Trpí méně lidí, je menší počet mrtvých, víc práce, víc radosti… víc štěstí a co je hlavní: Je tu víc naděje.

Anderson má nyní v komunitě mnohem víc lidí, kteří jej následují. Sehnal jsi buben? Každý chce jít v jeho stopách, jelikož hodně lidí naslouchá, o čem mluví, je velmi dobrý. Vidět černocha, který je zodpovědný, který je chlapem, to se těžko hledá. Přišli sem nějací drogoví dealeři. Nerada obsluhuju tyhle lidi. Nebo je požádám, aby si jídlo vzali s sebou. Stoly byly připravené a jeden z nich povídá: „Chceme si dát oběd.“ A já povídám: „Promiňte.“

Řekla jsem jim: „Chlapci z AfroReggae tu mají rezervaci. A také lidi z nemocnice Mogec, tady od naproti. Stoly jsou přichystané pro ně.“ „Takže nás neobsloužiš?“ „Podívej, synu, neříkám, že nechci, ale nemůžu vás obsloužit. Jestli ovšem chcete, můžete si vzít jídlo s sebou. Ale nemůžete konzumovat zde“. Při vzniku AfroReggae v r. 1993, Vigário čítalo 150 mladých ozbrojených prodejců drog.

Rodiče, učte vaše děti kultuře, vzdělávejte vaše děti… aby už nebyli mladí lidé ovlivněni zločinci. V roce 2004 jich bylo o 25 méně. Někdy se zmiňuje Vila Cruzeiro v souvislosti s násilím a problémy, které tu máme. My však víme, že ve favelách žijí čestní lidé, kteří chtějí žít v míru. Lidé, kteří pracují. Hnutí AfroReggae je dnes rozšířené v 9 favelách a má okolo 2000 členů. Nebudeme už bojovat jeden proti druhému. Comando sem, Comando tam.

Všichni pocházíme z favely, není to tak? To je ono. Bylo to přesně tady, v této kanceláři… Dada, zpěvák jedné z našich skupin, Makala, zavolal a řekl, „Poslouchejte,… Anderson měl prý nehodu“. „Cože, co se stalo?!“ „Šel surfovat a vlna ho hodila hlavou o útes.“ Ztratil vědomí… Přestal dýchat a vlny ho unášely pryč. Jednomu kamarádovi se podařilo dotáhnout ho ke břehu. Vytáhli ho ven, zavolali sanitku a vzali k Miguelovi Coutovi.

Poslali pro mě auto a odvezli mě do Souza Aguiar. Když jsem tam přišla, bylo tam strašně lidí. „Je konec. Můj syn je mrtvý a oni mi to nechtějí říct.“ Měl zlomenou páteř, čtvrtý krční obratel. Byl ihned ochrnutý, od krků dolů. Taková zranění jsou velmi vážná. Jejich neurologické následky bývají nezvratné. Říkal jsem: „Sestro, pověz mu, že sice nyní peníze nemáme, ale zvládneme to, udělám všechno proto, aby Anderson nezůstal ochrnutý. Ať to stojí cokoliv.

Pro něho, pro skupinu, pro všechny je důležité, aby se ten chlapec zase postavil na nohy.“ Potom mi zavolal Dr. Paulo Niemeyer. Věděl, co je AfroReggae, a také, co pro něj znamená Anderson. „Doktore…“ On na to: „Kašlete na prachy, nebudete platit nic.“ Ti co mají, zaplatí, ti co nemají, nebudou platit. Je to moje zásada a také všech ostatních. Naučil mě to můj otec. Musíme pomoct všem, ať peníze mají, nebo nemají.

Potom Dr. Paulo Niemeyer, neurochirurg, který má mnoho zkušeností a je to jeden z nejlepších doktorů svého oboru v Brazílii, řekl, že jen pár lidem se podaří opět postavit na nohy. Asi se to tak mělo stát. Stále jsem se bál, že se něco takového stane. Že nebudu moct chodit. Že se nebudu moct hýbat. Vždy jsem se bál toho, že zůstanu ochrnutý. Říkal, že kdyby nemohl chodit, radši zemře. Raději zmizí ze světa. Že by požádal lékaře.

Raději by zemřel, protože by to bylo jednodušší. Víte, také jsme byli ve složité situaci. Máme skončit? Nemáme skončit? Máme pokračovat v práci? Protože Anderson byl srdcem celé skupiny… a byl také tváří kapely. Jak můžeme pokračovat bez něj? Každý, kdo se o tom doslechl, byl velmi zoufalý. Lidé plakali, byla to… naprostá panika. Děti mi říkaly, že se za něj modlí. Bylo to silné. Modlitby jsou k nezaplacení.

Když skončily návštěvní hodiny, já a Dada jsme se schovali, aby nás nenašli strážníci, a vrátili jsme se zpátky. A on plakal. Potřeboval se svěřit. „Je to na hovno, člověče,“ říkal. „Tolik věcí v životě bereme jako samozřejmost, jako možnost hýbat se.“ Snažili jsme se být silní, aby ho to ještě víc nedeprimovalo. A pak, když jsme si povídali, se stalo něco šíleného. Přišla jedna paní a já si s ním zrovna povídal.

Kouknu ke dvěřím a ta žena kráčela přímo k němu. Přišla z chodby rovnou za ním. Zastavila se na konci postele… přestali jsme povídat, podíval jsem se na ni a ona řekla: „Neznám ho, nevím kdo to je ale Bůh mě požádal, abych za ním přišla a hovořila s ním. Ten Bůh, který promlouvá s vámi… Bůh, který hýbe horami. Který hýbe mořem.“ Když řekla „který hýbe mořem“, měl jsem husí kůži po celém těle… Vyzařovala z ní velmi pozitivní energie.

Až jsme z toho měli husí kůži. I on. Začala se modlit, a modlila se a modlila, pak skončila a řekla: „Bůh tě dovede k vítězství dřív, než si myslíš.“ Zeptal se… Zeptal se mámy, kde má svoje tričko. „Obleču si svoje tričko, až půjdu domů.“ Neměl ho tam, tak mu ho máma donesla. Vyndala tričko z kabelky a přičichla k němu. Odchod z nemocnice 4 dny po operaci Chceš vozík nebo půjdeš po svých? Asi vozík, raději jo, to je jedno.

Je to na tobě. Jestli chceš jít po svých, můžeš. Nechceš si trochu zachodit? Nechceš ukázat, jak umíš děláš zázraky? Pamatuji si pacienty, kteří přišli naprosto ochrnutí a dostali se z toho. Měli by děkovat Bohu každý den. Druhý den po operaci doktor mě vzbudil a rovnou mi řekl, požádal mě, abych se posadil. Myslel jsem si, že si dělá legraci. Aby mě rozveselil. Ale on pořád: „Pojďme, vstávej!“ Vypadal sebejistě. Zkusil jsem zvednout hlavu a hrudník.

Chtěl jsem se posadit a podařilo se mi to. Skoro jsem se zbláznil štěstím. U Juniora Byla to zkouška, která dala naší práci další smysl. Tím, že vytvořila souvislost se vším, i se snahami skupiny AfroReggae. Musel jsem být silný, abych mu dodal energii. Vytvořili jsme dohodu. „Koukej, každý den pro nás bude jako taková malá Olympiáda.“ „Každý den musíš zlomit nějaký rekord.“ “ Každý den jiný rekord. Víc se pohybovat, dělat nové pohyby.

Musíš mít pevnou vůli.“ Bylo to něco jako dohoda mezi námi dvěma. Všechno se změnilo… všechno… to, jak spím. Způsob, jakým hýbu rukama. Chápeš.. předtím jsem na to nemyslel. A nyní je to těžké. Bolestivé… Jsem skutečný bojovník. Po všem co se stalo, jsem tu zpět, dělám ty stejné věci. Karmický proces znamená, že to, co jsme vytvořili, neskončí u mě, ani u Andersona, Ale přejde z generace na generaci. Je to nekonečné.

O 10 měsíců později
Jediná věc, které jsem se nejvíc bál bylo zůstat paralyzovaný. Nemoct se hýbat. Být úplně imobilní. Myslím, že favely si tím prošly… Nemohly se hýbat. Stály tam, ticho, paralyzované. Se zlomenou páteří, víte? Pořád stejně. V březnu 2004, deset měsíců po operaci, Anderson poprvé od nehody vystoupil na pódium. Myslím, že dnes se favely začínají mobilizovat. Komunity se začínají hýbat správným směrem, chápeš? Upozorňují na sebe, že existují…

Dokazují, že jsou schopné zvednout ruce, zvednout hlavu a dát se do práce. Ještě neodcházejte Vidíš, Richarde Murillio? Pět měsíců po natočení těchto záběrů se Richard Murillo přidal do skupiny AfroReggae.

Producenti filmu Favela Rising se zavázali, že 100% příjmů z distribuce filmu darují na výchovné programy ve favelách.

Dancing with the devil
Rio de Janeiro, cíl turistů i karnevalových masek, skrývá ve svých útrobách velkou nespravedlnost, násilí a nebezpečí. Městské ghetto je sídlem chudých a působištěm mnoha drogových gangů. Místem, které občas pročistí zkorumpovaná policie. Dějištěm mnoha bojů, drsnou školou pro děti, které mohou každý den čekat, že někdo z jejich blízkých zemře.

V srdci této bídy a beznaděje se však objevil muž Anderson Sa s ideálem zničit starou společnost a vybudovat lepší. Tento Mesiáš kolem sebe shromáždil skupinu lidí a rozhodl se bojovat proti krutým životním podmínkám hudbou. Založil hudební skupinu afroreggae, která se stala nejen odbojem proti mafii i policii, ale dala vzniknout i akademiím pro děti, které se v nich učí hrát, zpívat a tančit, což úspěšně supluje preventivní protidrogový program.

Andersonova víra se jako vlny rozlévá do okolí. Ve slumu se snižuje kriminalita.

Jak se žije v Riu
Rio de Janeiro. Město plné radosti i utrpení. Hemžící se lidské mraveniště, které žije v rytmu samby a nabízí nepřeberné množství skutečně silných zážitků. České znění.

Těžko budete hledat slavnější monument než třicetimetrovou sochu Krista Spasitele v Riu de Janeiru v Brazílii. Příběh sochy Ježíše začal téměř před osmdesáti lety, a přestože jí život vdechla arcidiecéze v Riu, nikdy se nestala místem, kam by proudily davy poutníků. Každoročně však k tomuto novodobému divu světa míří miliony turistů z celého světa, aby pochopily, proč je Kristova socha tak výjimečná. České znění.

Prvýkrát som bol svedkom násilia pred feťáckym brlohom. Bol som v bare s mojou mamou… popíjala s nejakými priateľmi… Mal som vtedy, neviem… Mal som asi 10 rokov. Díleri chytili nejakého chlapa. Neviem, či bol policajt… alebo či kúpil nejaké drogy a nezaplatil… a mlátili ho. Len tak ho mlátili. Akoby sa nič nedialo, ľudia chodili okolo… Takto v rohu, na ulici. Ja som sa otočil a uvidel som to. Mama mi takto zakryla oči.

Ale nechala medzeru, asi takúto. A ja som urobil toto, aby som mohol… Myslela si, že nevidím, ale ja som to videl… cez jej prsty… A ten chlapík ležal na zemi, ťažko dobitý… a chlap ho strelil do hlavy… deviatkou. Jasne si spomínam, že ho strelil z priamo blízka… a videl som ako mu niečo vyšlo z opačnej strany hlavy. Neplakal som, nič som necítil. Len som stál a premýšľal o tom… na chvíľu. Mal som 10 rokov. A… bol som v pohode.

Nebojím sa smrti. Nebojím sa smrti. Už desiatky rokov vláda… sa nikdy nesnažila zlepšiť veci… ohľadom kvality života ľudí vo favelách… ľudí, ktorí žijú vo favelách, v kopcoch. Myslím, že favely boli trochu, ako keby… nemali… nemohli sa hýbať… stáli tam, potichu, paralyzované… so zlomenou chrbticou, chápeš? Stále rovnako. „Kráľ Afro Reggae“ FAVELA – mestský slum/ghetto nelegálna osada Narodil som sa a vyrástol tu. Tu vo Vigário Geral.

Vigário Geral je jedna z viac ako 600 faviel v Rio de Janeiro. Je to favela, ktorá bola považovaná za „Brazílsku Bosnu“. Kým deti mimo komunity… boli uspávané uspávankami… deti z favely… sa ukladali na spánok za zvuku streľby, za kriku ľudí, za zvukov násilia. Chvíľu mi trvalo, kým som to pochopil. Zážitky z detstva v tebe ostanú po celý život. Keď som bol dieťa, sníval som, že sa stanem drogovým bosom…. niečo, ako drogový díler – revolucionár… a vďaka svojej moci zlepším podmienky v niektorých favelách. Len také nápady v hlave.

Volám sa Anderson Sá… a mnoho z toho, čo viem, ma naučila ulica. Hrávali sme sa na policajtov a zlodejov… ale nikto nechcel byť policajt, chápeš? A keď sme sa hrali, používali sme prezývky drogových dílerov. Orezali sme kúsky dreva do tvaru zbraní… veľkých zbraní, ako pušiek. Takto sme sa hrali. Naháňali sme sa… strieľali a zabíjali navzájom. Takto sme sa zvykli hrávať. Mal som 17 kamarátov v mojom veku. Siedmi z nich sú mŕtvi, piati sedia.

Nikdy som nebol díler. Bol som málo zapojený. Schovával som zbrane, balil drogy, robil som malé služby. Bol som uprostred toho celého. Bol som svedkom nejakých mučení, aj vrážd. Pohyboval som sa na hranici zločinu. Predávam koks a trávu. Mám dva a päť-reálove balíčky koksu. Ak by som nerobil toto, bol by som bez práce. Môžem si kúpiť nejaké oblečenie, šľapky. Urobil som dve lúpeže. Zabil som aj nejakých ľudí. Tak som nehladoval.

Musel som ich zabiť, prikázali mi to bossovia. Každý balíček koksu má svoju cenu. Sú dvoj a päť-reálove balíčky. Buď umriem alebo skončím v base. Priemerná dĺžka života u drogového dílera je nízka. – Veľmi nízka? – 14 až 25 rokov. Sú to obyčajní riťolezci. Keď ich vidia, vravia si: „Wow, pozrite! Ten chlapík je zlý, je kurevsky v pohode, človeče!“ Tie dievčatá, idú za chlapmi, ktorí sú nebezpečnejší, chápeš… za tými, ktorí nosia zbrane, tí ich skutočne priťahujú… chcú chodiť s takými chlapmi, aby ich ľudia z favely rešpektovali… Tie dievčatá.

A niektorí chlapíci majú motorky… twister bike, pekné motorky, vieš ? Takéto baby voláme „Mary Gasoline“… lebo chcú chodiť s chlapmi, ktorí majú motorky… Ale chlapci ako ja neskórujú. Kašlú na nás! Preto si idem zohnať motorku, aby som zistil, či to funguje. Koks, päť reálov. Tri balíčky za desať. Tri balíčky za desať, jeden za päť! – 100 gramov! – Koks, päť reálov! Zarobia 1,000, 2,000 reálov za týždeň. Zarobia poriadne prachy, len aby mohli nosiť zbraň.

Tak to chodí. Tí chlapi, kriminálnici, chytajú ľudí a zaživa ich stiahnu z kože. – Sťahujú z nich kožu.. – Zaživa? Zaživa. Mučia ich. Zaživa. „Vytrhnem ti jazyk.“ „Odtrhnem ti prst, aby si na mňa nemohol ukázať.“ „Vytrhnem ti jazyk, aby si o mne nemohol hovoriť.“ – Si si istý? – Nie, nie, nie. A čo ak niekto počúva? Nie, takto to nefunguje. Len ti vysvetľujem… Nie som akože: “ Kurva, teraz sú tu, teraz sú tam…“ Takto to nefunguje. Nie je to takto. Ja neviem.

Bojím sa aj o teba, chápeš, aj o seba… Nie, nie. To nie je tak. – Tak OK. – Ale skús zobrať kameru… kým nejdeš tam hore, tam dozadu. To by bol prúser. Potom budú akože: “ Kurva, čo tu tí týpci natáčajú? Nech vypadnú“. A máš problém. Neznámy chlapec 16 rokov Sú to tie predsudky, že všetci sú zainteresovaní… v nelegálnom obchode.. Odsúdia ťa na základe tvojho poštového čísla.

Väčšinou sú to slušní občania, chcú len žiť… svoj život, pracovať, mať pekný život. Toto je teritórium Červeného komanda. Brizolăo… keď sa pôjdeš tam hore, to je Brizolăo… to patrí Tretiemu komandu. Za Brizolăo je Parada de Lucas. Susedstvo. Každý má svoju favelu. – Neprejdú tade ani domáci. – Ani domáci? A to prečo? Ani len domáci? Niektorí ľudia tam majú rodiny a nikdy sa s nimi nestretnú. – A čo potom robia? – Nič… Stretnú sa niekde inde.

Pred masakrom to bola hlavná štvrť Červeného komanda. Prečo to hovorím? Všetci drogoví díleri z Rio de Janeiro… sa stretávali vo Vigário Geral. Bol som dosť zapojený. V noci sa nedialo nič… Obchody bežali za denného svetla. bankové lúpeže, únosy. To bolo pred masakrom, pred rokom 1990. Rozprával som sa s troma kamošmi… na námestí Vigário… bol taký fízel vo Vigário… ktorý z domácich stále žmýkal peniaze… bil ich.

Díleri vo Vigário ho už mali plné zuby. A každý sa ho bál. Aj my, čo sme s tým nič nemali, sme sa ho báli… aj ľudia z vonku sa ho báli. Rozprával som sa s nimi, stále si to pamätám… Sedel som, jedol som párok v rožku… s kamošmi, posedávali sme na námestí… kde sme vyrástli… A potom… Prišlo policajné auto… zhora od kostola… smerom od okrúhleho námestia, takto, a potom druhé… videl som len ako sa blíži dodávka… a policajti sa pomaly hýbali… otvorené dvere, takto, úplne pomaly… a prišli díleri, pomaly… a jeden vyšiel von, sám a popravil tých štyroch fízlov. Videl som to.

V auguste 1993, favela Vigário Geral… kde žila komunita asi 20,000, 30,000 ľudí… bola obkľúčená policajným komandom… ktoré si hovorilo “ Utekajúce kone“… vtrhli do domu… a zabili niekoľko ľudí, len tak… zjavne bez akéhokoľvek dôvodu.

Zuenir Ventura novinár V skutočnosti šlo o pomstu… Niekoľko dní predtým boli zabití nejakí policajti… drogovými dílermi. Ale z 21 ľudí… ktorí boli v tú noc zavraždení… žiaden z nich nemal nič spoločné s predajom drog. Nikto z nich nemal nič spoločné s drogami. Boli to nevinní ľudia. Nazval som to anti-pohľadnica z Rio de Janeiro. Namiesto Ježiša, pláže, dievčat… z Ipanemy, z Copacabany, táto fotografia.

Keď som prišiel do favely a uvidel tie telá… Poviem ti, človeče… To by dostalo každého. To najhoršie, čo som kedy videl… boli tie bezduché telá ležiace na zemi. Bolo asi 11 hodín večer… Vracal som sa z párty. Bol som pred domom, v telke dávali Ramba, a tí fízli strieľali na každého, koho videli na ulici. Chlapík zomrel s obedárom v ruke. Zabili ho. Ďalšieho zabili tam vzadu. Vraždili a vraždili.

Vlámali sa do domu a zabili 8 člennú rodinu evanjelikov. 15 ročné dievča… 70 ročného pána… ženu okolo šesťdesiatky. Zabili každého. V tej chvíli, v tom momente … som vedel, kto sú tí ľudia, čo to urobili… a keby vtedy stáli pred nami, zabili by sme ich… bez hanby, bez výčitiek by sme stisli spúšť. Úprimne. Pretože to bola obrovská bolesť. Chuť po pomste bola veľká.

Nanešťastie, Anderson vtedy stratil brata. Myslela som, že tá bolesť… Áno v masakre. Myslela som si, že tá bolesť z neho spraví drogového dílera. pretože sa chcel búriť. Keď sme počuli streľbu, šli sme do domu… potom niekto prišiel a kričal na moju sestru. Kričali, „Ana, myslím, že sa niečo stalo!“ Vedel som, že sa stalo niečo hrozné. Šli sme sa pozrieť. Keď sme tam prišli, videli sme ho, mŕtveho… s inými ľuďmi, na zemi, v bare.

Je smutné vidieť človeka… príbuzného… Aj keď urobil niečo zlé… vidieť ho takto, v takom stave… je to zlé, nie? A keď je nevinný, je to ešte horšie… Predstav si to. Fízli si pýtali doklady… ľudia začali hľadať v peňaženkách… A z ničoho nič… chlapík hodil granát a všetkých zabil. Prečo sa chcú navzájom zabíjať? Prečo toľko nenávisti? Zočí voči násiliu, ľudia hľadajú, ako ho poraziť.

Vtedy som si to uvedomil. Ľudia chcú ukončiť násilie. Šlo to samo. Nemusel som nič plánovať. Ľudia hľadajú cestu, ako ukončiť násilie. V skutočnosti som si nikdy nemyslela, že je taký vyspelý . Čo mu bránilo v tom, aby sa stal grázlom? Nič. V skutočnosti to on sám nechcel, však? Nepovažoval to za správne, rozhodol sa pre inú cestu… a vďaka Bohu, som hrdá, že som jeho matka.

Som hrdá na to, že som Andersonova matka. Skutočne, veľmi hrdá. Tie nepokoje, masaker, drogy… párty, rebelovanie, šlo to mimo mňa… a začal som premýšľať nad lepším životom. Pretože som videl, že sa moji rodičia o mňa báli… a nechceli, aby som sa vydal tou hroznou cestou. Pretože som mal jedlo, mal som pekné oblečenie… veci, ktoré ostatní mladí ľudia nemali.

Preto, nejako som im to všetko musel vrátiť, nie? Všetko, čo pre mňa urobili. Myslel som na to, čo sa stalo. Obdivoval som Juniora, jeho vodcovstvo, chápeš? Junior je chlapík, ktorý neverí na stratené prípady. Človek, ktorý nikdy nepracoval… o ktorom si všetci myslia, že stojí za nič. Takéhoto človeka chce a podarí sa mu ho zmeniť. Je to skutočný bojovník. Prečo nie? Kto povedal, že sa to nedá?

Pre neho neexistujú prekážky. Všetky prekoná. Andersona som stretol v situácii… ktorá bola veľmi nezvyčajná… José Junior koordinátor skupiny Afro Reggae pretože patril ku generácii, ktorá bola takmer vyvraždená. stratil priateľov podobným spôsobom ako ja… pretože aj ja som počas dospievania stratil veľa priateľov. Myslím, že ak by som nestratil toľko priateľov… ak by som počas dospievania toľko netrpel… možno by som dnes nerobil to, čo robím.

Sme skupina, ktorá bola vytvorená lúzrami s mnohými víziami. V našich životoch pred AfroReggae nefungovalo nič. Všetko začalo fungovať až keď sme vytvorili AfroReggae. Je to ako Shiva efekt… Shiva, bohyňa deštrukcie a transformácie. My sme Shiva efekt. Skutočne dosť veríme na Shiva efekt… Shiva, bohyňa deštrukcie a transformácie. Najprv je chaos. Najprv je problém… a potom je to akoby sa fénix znova zrodil zo svojho popola.

My sme toho dôkazom. Keď som začal písať knihu o Vigário Geral… v rovnaký deň som stretol túto skupinu… chlapcov z AfroReggae, zatiaľ to nebolo hnutie… mali také letáky… snažili sa niečo urobiť, nie pomstiť sa za masaker… ale niečo, čo by pritiahlo pozornosť spoločnosti… smerom k realite, v ktorej žije. Nevedeli sme, čo je to spoločenské hnutie… nevedeli sme takmer nič.

Uvedomili sme si, že musíme nejako komunikovať… hovoriť o afro-brazílskej kultúre. Tak sme urobili noviny pod názvom „AfroReggae Notícias“… a spoliehali sa na ochotu kopírovacích obchodov, väčšinou patrili… odborárom alebo nejakej univerzite… ale vždy sme boli na konci radu. Bolo to skutočne ťažké pre našu sebadôveru. Vtedy začali ľudia odchádzať. Takže udržanie ľudí… v skupine, založenej na dobrovoľnosti, je drsné.

Nemali sme ich čím zaplatiť, nemali sme nič… žiadne prostriedky na prežitie. Potom, jedného dňa, bol som fakt na dne… spomínal na masaker… a pohádal som sa s priateľkou… so sestrou, s mamou, v práci sa mi nedarilo… a napísal som, „Som nasratý Milujem svoju komunitu / Som nasratý“. Rozhodol som sa zamerať na hudbu a kultúru… ako nástroj na zmenu. Zočí voči násiliu hľadajú ľudia cestu ako ho ukončiť.

Kultúra je hlavným nástrojom ako meniť veci. Zočí voči násiliu hľadajú ľudia cestu ako ho ukončiť. Použi hudbu a kultúru ako nástroj na zmenu. Hudba, pretože je to niečo… čo skutočne zasiahne ľudí, nie? Z toho sme vychádzali. Bolo to ťažké, nástroje sme mali požičané. Od skupiny, Afro kapely… prenajali sme ich a vzali do Vigário. Chlapík zvonku… nás učil na perkusie.

Tak sme sa prebudili… do reality. Je to takto… Môžeme urobiť ten začiatok. Tento chlapík je dobrý, môže urobiť sólo. Chcem si kúpiť pekné auto Chcela by som to. Ísť na motorke a užívať si život, Chcela by som to. Chceli by sme všetko Ale peniaze, to je to, čo nemáme. Skupina vznikla z toho. Z perkusií a workshopov afrického tanca. Takto vzniklo AfroReggae. Raz, dva, tri, AfroReggae! Som nahnevaný!

Vo Vigário Geral zomreli len robotníci 29 augusta, zabili mojich ľudí. Som nahnevaný! 21 domácich zomrelo kvôli nenávisti a násiliu pomstychtivých fízlov. Som nahnevaný! Tá krutosť sa stala, lebo deň predtým, drogoví díleri zabili štyroch fízlov, Som nahnevaný! Správna cesta je šťastná cesta. Nesprávna cesta ťa môže zabiť. Som nahnevaný! Som z Vigário a som na to hrdý. Milujem svoju komunitu. Som nahnevaný!

Čo mladí ľudia potrebujú, človeče, mladí ľudia, čo žijú… hlavne tí, čo žijú vo favelách, v kopcoch… v komunitách. Potrebujú vzory, potrebujú čiernych idolov. Kde je chyba? Vo vláde, v moci? Vo favele. Je to otázka výberu. Dnes si mladý človek, ktorý žije vo favele… nevyberie, čo bude robiť. Dostane sa ku kultúre? To, čo vedie mladých ľudí k zločinu… sú značkové šaty, status, nedostatok príležitostí.

Chýba im skupina, kam by sa začlenili… keď to potrebujú.. Potrebujú sa niekam zaradiť. V komunitách s nízkym príjmom sú takými skupinami obchodníci s drogami. Skupina AfroReggae Program mladých perkusionistov Nie je to dobré. Dám znamenie činelom… a veľké bubny sa pripoja. Rytmickým cvičením pochopíte to rozdelenie. Niektorí budú robiť funk, ostatní proti-rytmus. Ja povediem činely… Dám znamenie činelom, aby začali.

Keď urobím toto, prestanete. A urobíme ten druhý rytmus, OK? Poďme na to! Teraz, teraz. Najprv ja, potom vy. Teraz, teraz. Nie, takto. Dobre. To je ono. Ešte nie, teraz. Nie tak rýchlo. Neponáhľajte sa. Teraz len vy. Pokračujte! Pokračujte! To je ono. Len vy. Raz, dva, tri, štyri! Pre všetky skupiny, ktoré sú súčasťou programu… máme určité pravidlá. žiadne pitie, žiadne drogy, žiadne fajčenie.

Je to dosť prísne. Ale sú to základné pravidlá AfroReggae. AfroReggae je pre drogových dílerov silná konkurencia… aj keď na každého mladého, ktorého im vezmeme ďalší traja alebo štyria čakajú, aby sa pridali do biznisu. Sme radi, že sa nám podarilo zachrániť aspoň niektorých. Ale… Polícia obliehala Vigário Geral počas celého roka… aby zlikvidovala všetkých drogových dílerov.

A za posledných desať rokov, čo sa zmenilo? Veľa vecí sa zmenilo k horšiemu. tak v prípade polície, ako aj v prípade kriminálnikov… posunuli sa o krok ďalej… Zmenili sa ich aktivity. Andre Luis Azevedo Investigatívny novinár Toto sú špecializované zbory Rio de Janeiro… elitné zložky. Niečo ako Rambovia polície v Riu. Ak sa niečo deje vo favelách, prídu ako prví.

Sú oblečení v čiernom, presne ako jednotky… v Spojených štátoch alebo v Anglicku. Úderné zložky. Celí v čiernom. Majú špeciálny výcvik na boj s gerilami. Brazílska polícia, polícia v Rio de Janeiro a hlavne polícia, ktorá pracuje vo favelách je veľmi skorumpovaná. Polícia vždy profitovala najviac z obchodu s drogami.

Vždy sa hovorí, že drogoví díleri profitujú, predávajú… drogoví díleri zarábajú peniaze… ale nikdy neuvidíte bohatého drogového dílera… drogového dílera milionára, tu vo favelách sú chudobní ako krysy. A kde sú všetky tie peniaze? Má ich polícia. Policajná korupcia… Pozri, ako sa dostanú zbrane do favely? Vieme, že sú to fízli. Kto sem dostane drogy? Policajti sú sprostredkovatelia.

Je to skorumpovaná polícia, ktorá robí favely nekontrolovateľnými. Nachádzame sa v oblasti 12teho okrsku. Práve sa tam odohrala prestrelka. Toto je marihuana a toto kokaín. Raz… dva, tri… štyri, päť… šesť… Člen skupiny AfroReggae, Paulo Negueba… bol špeciálnou jednotkou BOPE postrelený do nohy. B0PE je špeciálna vojenská policajná jednotka.

Paulo bol na ceste do práce… a podľa mňa si ho pomýlili s kriminálnikom. To bol pre nás moment hnevu, nenávisti a zlosti. Vtedy sme políciu skutočne nenávideli. Nenávideli sme ich. Obrovská nerovnosť, štát, ktorý nič nekontroluje… Už to nie je len ich úloha… Aby sme mohli zvrátiť tento stav… musí sa spojiť spoločnosť, štát, súkromné firmy, médiá…

Júnior, jeho ľudia… to, čo robí AfroReggae, pochopili jedno: Nemôžeme všetko nechať na vládu. Kým budeme neustále obviňovať… zo všetkého niekoho tretieho… nikam sa nepohneme. Toto predstavenie bude len ako sólo akustickej gitary. Myslím, že si začíname uvedomovať… že riešenie si vyžaduje zapojenie všetkých. Len vtedy sa niekam pohneme. Prvé, čo sme urobili… bol videoklip, ktorý sa volal „Eu Tô Bolado“… ktoré ukazuje viacero policajných prešľapov.

Môžem tu ostať a byť organizovaný alebo neorganizovaný. Môžem tu ostať a byť organizovaný alebo neorganizovaný. Z bahna do chaosu a z chaosu do bahna. Nemôžeš obviniť z krádeže obeť Slnko pálilo, rieka bola plná bahna Videl som raka, ktorý šiel pomaly. A kraba, ktorý šiel sem a tam. Videl som langustu ísť na juh, po suchu a zmenila sa na potkana. Ježiš, nikdy som nevidel takú neúctu. Čím viac je biedy, tým viac supov sa objaví.

Šiel som na trh s košíkom ukradnúť paradajky a cibuľu. Stará žena prechádzala okolo a ukradla mi mrkvu. Hej, stará, nechaj moju mrkvu, Neviem spať s prázdnym žalúdkom. Keď som sa nasýtil, začal som premýšľať. Keď sa zorganizuješ, môžeš niečo zmeniť. Keď sa zorganizuješ, môžeš niečo zmeniť. Nemôžeš obviniť z krádeže obeť. Musí tu byť polícia… ale iným spôsobom… povedzme viac humánnejším a menej hrozivým.

Pretože naši policajti… sú veľmi slabo platení a nekvalifikovaní, vieš? A trpia… Robotníci, ktorí sú najviac diskriminovaní zo všetkých… sú policajti. Niekedy ma prekvapuje, aký som pokojný v niektorých situáciách. Moja mama a snúbenica hovoria… „Vždy si myslíš, že je všetko v poriadku. Svet je hore nohami a ty si v pohode“. Stretla som Andersona… keď sme obaja žili vo Vigário Geral… chodievali sme rovnakým autobusom v tom istom čase.

Vlastne sme sa stretli na zastávke. A prvýkrát sme sa bozkávali v autobuse. Odvtedy spolu chodíme, vieš? Je to osem rokov. V marci bude deväť. Ďakujem. Super, človeče. – Ďakujem, Tiăo. – Nie je začo. Ak všetko pôjde dobre, koncom roka… alebo začiatkom budúceho roka sa vezmeme. Áno, bojím sa násilia a smrti. Spôsobu, akým zomriem. To je to. Spôsobu, akým zomriem. Možno ma zrazí auto, keď budem prechádzať cez cestu.

Alebo ma trafí zablúdená guľka cestou do práce… Lebo to nie je len v noci. Aj cez deň je tu násilie. Na prechádzke? – Ahoj! – Ste na prechádzke? Anderson skutočne nevyzerá, akoby sa bal násilia. Nemáš nejaké drobné? Idem hore. Stratil som veľa priateľov. Ten pocit straty a smútku poznám, vieš? Aj keď som väčšinou pokojný… niekedy plačem. Doma, sám, počúvam muziku.

Vtedy si na nich spomeniem… na chvíle, ktoré sme spolu prežili Chcel by som, aby boli teraz vedľa mňa… a videli, že som iný človek. Je to na obálkach časopisov. Je to v novinách. Bomba v Rio je Vigário Geral. Je to na obálkach časopisov. Je to v novinách. Bomba v Rio! Mohli ste vidieť, ako AfroReggae obdivovali… keď sme začali s Conexőes Urbanas. Pretože práca AfroReggae má veľmi silný… veľmi pozitívny efekt na deti.

Dnes vidíme vplyv AfroReggae na komunity vo favelách… Díleri nás rešpektujú. Myslím, že Boh dáva ľuďom zvláštne úlohy. JB videl, že musíme zasiahnuť. Dnes, keď vidím ozbrojeného dílera, poviem mu: „Hej, braček, kašli na to… pridaj sa k AfroReggae.“ Pretože… som bol rovnaký. Hovorím: “ Ja som si tým prešiel, zvládneš to aj ty.“ Okrem JB, sú aj iné príklady v AfroReggae.

Minule sme boli na párty… Mali sme zmiešané pocity, pretože k nám prišiel díler, aby sa poďakoval… za prácu, ktorú robíme… lebo jedno dieťa z jeho rodiny… sa pridalo do AfroReggae… a veril, že bude viesť lepší život ako doteraz… a nestane sa z neho zločinec. Dosť bolo kecov, je čas, Dosť bolo kecov, je čas, Dosť bolo kecov, je čas, Naša práca ide proti všetkému, snažíme sa mladých od nich odtrhnúť.

Ale on sa nám prišiel poďakovať. Dosť bolo kecov. Dosť! AfroReggae Zobuď sa, Brazília! Tu vo Vigário, máme 13 skupín. Pred AfroReggae… som si myslel, že budem zločincom… že sa pridám do drogového kruhu. Ale keď som prišiel do AfroReggae, môj život sa zmenil Pravda láska, kultúra a krása Ria. Narodili sme sa vo favele, Nie, to nie je ona. Nie je to ona.

21.apríl 1997
AfroReggae stratilo prvého člena. Bigu Alves bol zastrelený na ulici plnej ľudí. Niektorí ľudia majú dosť, chcú hovoriť… ale ak prehovoria, zabijú ich, budú niesť následky, budú vyčlenení z komunity. Preto žijú ľudia stále v strachu. Po tom, ako zomrel môj starý otec, začali sme stále viac riskovať… najmä čo sa týka drogových vojen, riešenia konfliktov. Pozri na ten dav, bitka na ulici.

Priatelia na párty, ženy v bare, Vo favele streľba a panika, vo vlaku Vigário a Caxias, Tam spoznáš mesto. S kladivom v ruke, pero v druhej ruke, veľký skok, Rio vybuchuje a je to len začiatok. To je jeho nová tvár, všetko sa zmení. Toto venujeme každému, kto chodí rád na párty! Je to na obálkach časopisov, je to v novinách. Sme AfroReggae, z Vigário Geral.

Je to na obálkach časopisov je to v novinách, sme AfroReggae z Vigário Geral. Je to na obálkach časopisov, je to v novinách. Sme AfroReggae z Vigário Geral. Toto je Vigário Geral Toto je Vigário Geral Toto je Vigário Geral Čo budeš robiť potom? Študuješ? Nie, študovať je hlúpe. – Študovať je hlúpe? – Prečo? Pretože musíš byť v škole celý deň. No a? Musíš študovať, aby si mohol niečo v živote robiť.

Ako sa voláš? – Volám sa Richard. – Richard? Musíš študovať, človeče! – Volá sa Murilio. – Komu veríš, jemu alebo mne? Ale, snažil si sa ma oklamať. Ale on ťa prezradil. – Veríš jemu alebo mne? – Ja neviem… Murilio! Prečo mi hovoríš somariny? Myslíš, že ťa nabonzujem? Som z favely, ako ty. Čím chceš byť keď vyrastieš? – Zločincom. – Hovadina! To mi ani nehovor. A ešte pred kamerou!

Čo to hovoríš? Musíš veľa pracovať, nechceš predsa trpieť. Zločinci umierajú skoro. – Radšej budem sedieť v base. – Šesť… šesť zločincov umrelo vo Vigário. Umierajú každý deň. Zločin sa nevyplatí. – Každý deň umierajú… – Stojí to za to? Budeš mať peniaze, šaty, všetko… ale nebudeš žiť. Poznáš nejakých 50 ročných zločincov? Kdeže. Ani jeden, všetci sú mŕtvi.

Musíš pracovať, Richard Murilio… aby si sa mohol pekne obliecť, kúpiť si zlatú reťaz… – Ukradnem zlatú reťaz. – Prestaň hovoriť hlúposti! Pre Boha, nič neukradneš! Dobre, tak mi vezmi hodinky. Ale ty si z favely. “ Z favely…“ Prestaň z tými hlúposťami o kradnutí, človeče. Nič nerobíš? – Nechodíš do školy, nerobíš nič? – Chodí na plávanie. Futbal, cirkus, hocičo. Kultúra, chápeš? – Radšej budem zločinec. – Čo? To je hlúposť!

Radšej budem mať zbraň. Vidíš, Richard Murilio? Ľudia si musia uvedomiť, že Anderson, Altair… a Dada, ľudia z AfroReggae, ktorí nie sú drogovými dílermi… majú pekný život, idú, kam len chcú… so cťou, vďaka práci. Dve skupiny mali medzi sebou spor. Niekto za nim prišiel, aby ho požiadal o pomoc. „Anderson, díleri mi uniesli synovca.“ Anderson vystupoval ako hovorca za komunitu.

Myslím, že Anderson, aj keď sa snaží pomáhať, musí tiež rozmýšľať. Nemôže brať všetko na svoje plecia… pretože niektorí ľudia to môžu zneužiť. Tí ľudia, čo chceli pomoc… Ako môže vedieť, že im nešlo o niečo iné? Áno, bojím sa o neho. Pretože je stále akože: „Zachránim svet“, chápeš? Je mu jedno, čo by sa mu mohlo stať… Nemôžem o tom hovoriť. – Je to normálne, je to tvoj muž. – To je.

A som na neho veľmi hrdá. Mal som ten zvláštny sen, padal som z mosta, padal a padal, ale nikdy som sa nedotkol zeme… Padal som… a padal a padal… ale nikam som sa nedostal. Potom som spadol z postele. A zobudil sa. Niekedy okolo 4, 3 ráno som chodil na pláž. Šialené, nie? Ale chodil som surfovať, nie opaľovať sa. Začal som surfovať… Videl som to raz v telke a vyzeralo to pekne, tak som s tým začal sám, pretože ma to upokojovalo, nič len more, chápeš?

Zabudol som na problémy, na život. Bol som tam, vo vode, čakal na najlepšiu vlnu. Len som sa vznášal a sústredil sa. Okolo piatej som bol zase naspäť vo favele. Vláda chcela, aby sme šli do 20 ďalších komunít. Od budúceho roka… Ale my nechceme, aby AfroReggae bolo všade. Nie je to ich vlastné. Ak by sme to urobili, bolo by to len „ako“. Ako McDonald, jeden tu, druhý tam…

A podstata veci by sa stratila. Takže nám to vyhovuje. Každá komunita musí vedieť, čo chce, chápeš? – Čo chcú robiť. – Pretože veľa ľudí môže prísť s projektom, „Budem učiť toto, budem učiť tamto.“ Vieš, čo chcú oni? Možno nechcú toto. Možno sa chcú učiť recyklovať materiály. Ako vyrobiť papier na recyklovanie, aby si zarobili… Chápeš?

Možno sa chcú učiť tancovať, alebo hrať. Možno nechcú hodiny capoeiry… Možno sa chcú naučiť… ako stajlovať vlasy… Chápeš? Je to asi tak. V Riu je ich viac ako 600. Takže to nechceš rozšíriť do iných miest? Nie. Vieš, čo chceme? Hovoriť s ich predstaviteľmi… s ľuďmi, ktorí už niečo pre komunitu robia. A vysvetliť im naše ciele. Pracovné metódy, celú našu históriu. Oni ich prispôsobia svojej komunite.

Favela nadobudne nový obraz mesta… Povedia si: “ Pozrite, okrem násilia a toho, čo o nás píšu noviny, máme tiež tieto schopnosti, kreativitu, a možnosť robiť hudbu, tanec, vytvárať kultúru… vytvoriť si vlastný kultúrny svet.“ Vo februári 2001 podpísala skupina AfroReggae s Universal Music medzinárodnú dohodu. AfroReggae sa rozhodlo všetky tržby použiť na financovanie svojich výchovných programov.

Conexőes Urbanas je veľký projekt, ktorý je spojením AfroReggae a vlády v Riu… v rámci neho robíme predstavenia v komunitách… v podobe veľkých koncertov vieš? Takých, ako vidíš na plážach… 20,000 až 50,000 ľudí, ale vo favelách. Ľudia sa cítia hodnotnejšie, pretože sa zriedka môžu zúčastniť koncertu mimo svojich domovov. Dobrý večer, môžem vstúpiť. Poď, poď, poď, dobrý večer, páni. Poď, poď, poď.

Dobrý večer, môžem vstúpiť. Favela Complexo de Penho 80000 obyvateľov Teritórium: Červené Commando To je ono, Vila Cruzeiro! Poďme! AfroReggae! Poďme, Vila Cruzeiro! Roztočíme to! Toho som sa vždy bál, vieš? Byť paralyzovaný, nemôcť sa pohnúť… ostať úplne imobilný. Nerád hovorím o negatívnych veciach. lebo som trochu paranoidný, myslím si, že ak myslím na zlé veci, nakoniec sa naplnia.

Keď začnem myslieť na negatívne veci… Dám si ruky na hlavu… všetky odtiaľ vytrhnem a zahodím ich… lebo sa bojím, že by sa mohli naplniť. Lebo som paranoidný… Dám si ruky na hlavu a zahodím ich… Ostať paralyzovaný, nemôcť sa pohnúť… Mal som stretnutie mimo mesta v Senai… Dozvedel som sa, že začala vojna medzi favelami… medzi Lucas a Vigário… tie boje trvajú už 20 rokov. Môj Bože! Bol piatok, Parada de Lucas prepadli… Vigário Geral.

Chcel som sa postaviť medzi nich, pretože som si myslel… že zabránim smrti nevinných ľudí… Komunita potrebovala hovorcu. Pretože obyvatelia sa stali rukojemníkmi… vo vojne dílerov, s ktorou nemali nič spoločné… a nemali by byť zapletení do drogových vojen, nie? Potom obyvatelia Lucas začali šíriť klebety medzi Parada de Lucas… že som ich vyhnal s dvoma zbraňami a tričkom… s logom AfroReggae pretiahnutým cez hlavu…

Vymysleli si hroznú lož… že Anderson znásilnil nejaké dievča… že nosil zbraň… a uniesol 20 ľudí z Parada de Lucas. Napriek tej absurdite im to ľudia z Lucas zožrali… O niečo neskôr, viac ako 200 ľudí… prišlo, aby zlynčovali Andersona. Všetci kričali: „Prišli si po nás, utečme… všetko zavrime a vypadnime odtiaľ. Tí chlapíci nás budú hľadať!“

Ja som odmietol. Vravím: „Mám čisté svedomie, človeče. Neutečiem, pretože by som to potvrdil… potom by si mysleli, že som v tom zapletený.“ Hovorím „Ostanem, pretože ak ostanem… aspoň im dokážem, že mám čisté svedomie. Ostanem tu a poviem im, že to nie je pravda. Ak budem utekať, len si tým ublížim. Nie som vinný, nebojím sa. Nebudem utekať.“ Šiel som tam… umrieť s ostatnými.

Vravím im: „Umrieme všetci spolu.“ Nemohol by som žiť ďalej, ak by sa im niečo stalo. Boli tam Anderson, Altair, Vítor, Dada… Sandro, Leandro a Samuel. Jedna vec ma fakt dostala… Vieš, čo urobili? Dali telefón na hlasný odposluch aby som všetko počul. Trčal som v zápche, nervózny, počul som krik. Malo to tak byť. Teraz sme mali šancu povedať… „Nie sme na nikoho strane… ani s Comando Vermelho ani na strane Terceiro Comando… sme hlasom komunity.“…

Vlastne sme nerozprávali… hádali sme sa, kričali sme na seba… hádali sme sa. Keď som tam konečne prišiel, ten chaos už skončil… a všetci sa smiali. Keď sa to trochu upokojilo… drogoví díleri prišli za nami, aby sa porozprávali. Boli prekvapení. Vraveli… „To je zaujímavé, že ste stále tu. Že ste neušli…“ Ak by sme odišli, mysleli by si, že sú tie klebety pravdivé“.

Mali by dôkaz… a zlynčovali by nás… Ukameňovali na smrť. Najprv nás chceli zbiť, len tak bez otázok… Mučiť nás. Ale potom niektorí hovoria: „Počkajte, vypočujme si, čo nám chcú povedať.“. Bol to ťažký deň. Nedali sme si názov, ktorý by niečo znamenal… ale naša ideológia je veľmi ambiciózna. Nenechá nás zažmúriť oči, ani na chvíľu si vydýchnuť… pretože žijeme v neustálej vojne.

Robíme to po svojom… Možno si protirečíme, ale aby sme nadobudli svoj pokoj… mier pre všetkých, musíme byť neustále vo vojne. Raz niekto povedal… Jedného dňa príde spravodlivosť, možno neskoro, ale príde, Všetci to vieme. Cez hudbu a kultúru tu je nové hnutie, ktoré bojuje za mier, Ak porovnáme Vigário Geral, dnes… s tým, aké bolo v minulosti… trpí tu menej ľudí, je tu menej mŕtvych… viac práce, viac radosti… viac šťastia a čo je hlavné: Je tu viac nádeje.

Anderson má teraz v komunite… omnoho viac ľudí, ktorí ho nasledujú… Zohnal si si bubon? Každý chce kráčať v jeho stopách… lebo veľa ľudí počúva, čo hovorí… pretože je veľmi dobrý, ak vidíte… černocha, ktorý je zodpovedný, ktorý je aj chlapom… takého len tak nenájdete. Prišli sem nejakí drogoví díleri… nerada obsluhujem takýchto ľudí… alebo ich požiadam, aby si jedlo vzali so sebou.

Stoly boli pripravené a jeden z nich vraví. „Chceme si dať obed.“ A ja vravím: „Prepáčte.“ Hovorím im: “ Majú tu rezerváciu chlapci z AfroReggae… a z nemocnice Mogec, tu od vedľa. A tie stoly sú prichystané pre nich.“ „Takže nás neobslúžiš?“ Hovorím, „Pozri, synu, nevravím, že nechcem,… ale nemôžem vás obslúžiť. Ale ak chcete, môžete si jedlo zobrať so sebou. Ale nemôžete konzumovať tu“.

Keď vzniklo Afro Reggae v roku 1993, vo Vigário bolo 150 mladých ozbrojených predajcov drog. …rodičia… Učte vaše deti o kultúre… vzdelávajte vaše deti… aby sme už nemali mladých ľudí ovplyvnených zločincami. V 2004 ich bolo menej ako 25… Niekedy sa hovorí o Vila Cruzeiro… v súvislosti s násilím a problémami, ktoré tu máme… ale my vieme, že vo favelách žijú čestní ľudia, … ktorí chcú žiť v mieri, ľudia, ktorí pracujú…

Hnutie AfroReggae je dnes rozšírené v 9 favelách a má okolo 2000 členov. Nebudeme viac bojovať jeden proti druhému… Comando sem, Comando tam. Všetci pochádzame z favely, nie je tak? To je ono. Bolo to presne tu, v tejto kancelárii… Dada, spevák jednej z našich skupín, Makala… zavolal a hovorí, „Počujte,… Anderson mal vraj nehodu“.

Vravím mu: „Čože, čo sa stalo?!“ „Šiel surfovať a vlna ho hodila hlavou o útes.“ Stratil vedomie… Prestal dýchať a vlny ho unášali preč. Jednému kamarátovi sa podarilo dotiahnuť ho k brehu… Vytiahli ho von a zavolali sanitku… a zobrali k Miguelovi Couto. Poslali po mňa auto a zobrali ma do Souza Aguiar. Keď som tam prišla, bolo tam veľa ľudí… Vravím si: „Je koniec. Môj syn je mŕtvy a oni mi to nechcú povedať“

Mal zlomenú chrbticu, štvrtý krčný stavec. Bol ihneď paralyzovaný, od krku nadol. Takéto zranenia sú veľmi vážne… a ich neurologické následky bývajú nezvratné. Povedal som, „Sestra, povedz mu, že síce teraz nemáme peniaze… ale zvládneme to, urobím všetko preto… aby Anderson neostal paralyzovaný. Nech to stojí čokoľvek. Pre neho, pre skupinu, pre všetkých je nevyhnutné… aby sa ten chlapec zase postavil na nohy“.

Potom mi zavolal Dr. Paulo Niemeyer… Vedel, čo je AfroReggae, a tiež, čo preň znamená Anderson. Vravím mu, „Doktor…“ A on hovorí: „Kašlite na peniaze… Nebudete platiť nič“. Tí čo majú, zaplatia, tí, čo nemajú, nebudú platiť. Je to moja zásada a tiež všetkých ostatných. Naučil ma to môj otec. Musíme pomôcť všetkým, takže tí, čo majú, zaplatia tým, čo nemajú..

Potom Dr. Paulo Niemeyer, ktorý je neurochirurg… ktorý má veľa skúseností… a je to jeden z najlepších doktorov vo svojom fachu v Brazílii… povedal, že len zopár ľuďom sa podarí opäť postaviť na nohy. Asi sa to tak malo stať. Stále som sa bál… že sa niečo také stane… Že nebudem môcť chodiť. Že sa nebudem môcť hýbať. Vždy som sa bál toho, že ostanem paralyzovaný.

A povedal, že ak by nemal už nikdy chodiť… radšej umrie. Radšej by zmizol zo sveta. Že by požiadal lekára… Radšej by umrel, pretože by to bolo jednoduchšie. Viete, tiež sme boli v zložitej situácii. Máme skončiť? Nemáme skončiť? Máme pokračovať v práci? Pretože Anderson bol srdcom celej skupiny… a bol tiež tvárou kapely. Ako môžeme bez neho pokračovať?

Každý, kto sa o tom dopočul, bol veľmi zúfalý… Ľudia plakali, bolo to… totálna panika. Deti mi vraveli, že sa za neho modlia. Bolo to silné. Modlitby sú na nezaplatenie. Keď skončili návštevné hodiny… ja a Dada sme sa schovali, aby nás nenašli strážnici… a vrátili sme sa naspäť. A on plakal. Potreboval sa rozprávať. Povedal, „Je to na hovno, človeče. Toľko vecí v živote berieme ako samozrejmosť… ako napríklad možnosť hýbať sa“.

Snažili sme sa byť silní… aby nebol ešte viac deprimovaný. A potom, kým sme sa rozprávali… stali sa niečo šialené: Prišla jedna pani, ja som sa s ním rozprával… Pozriem na dvere a tá žena kráča priamo k nemu. Prišla z chodby rovno za ním. Zastavila sa na konci postele… prestali sme sa rozprávať, pozeral som na ňu… a ona hovorí, „Nepoznám ho, neviem kto je to… ale Boh ma požiadal, aby som prišla a rozprávala sa s ním.

Ten Boh, ktorý hovorí s vami… Boh, ktorý hýbe horami… Ktorý hýbe morom…“ Keď povedala “ ktorý hýbe morom“… Mal som zimomriavky po celom tele. Z tej ženy vyžarovala veľmi dobrá energia… až sme z toho mali zimomriavky… aj on… Začala sa modliť a modlila sa, a modlila… keď skončila, hovorí… „Boh ťa dovedie k víťazstvu skôr, ako si myslíš“.

Spýtal sa… spýtal sa svojej mamy, „Kde je moje tričko? Oblečiem si svoje tričko, keď pôjdeme domov“. Nemal tam to tričko, tak mu ho mama doniesla. Vybrala tričko z kabelky a ovoňala ho. – Môžem potiahnuť? – Hej, môžeš. Odchod z nemocnice. 4 dni po operácii. Chceš vozík, alebo pôjdeš po svojich? Možno vozík. Asi radšej vozík, to je jedno. Je to na tebe. Ak chceš ísť po svojich, môžeš.

Nechceš si radšej trochu pochodiť? Nechceš ukázať, ako vieš robiť zázraky? Pamätám si pacientov, ktorí prišli kompletne paralyzovaní… a dostali sa z toho. Mali by ďakovať Bohu každý deň. Na druhý deň po operácii… doktor ma zobudil a povedal mi priamo… požiadal ma, aby som sa posadil. Myslel som si že si robí srandu… Aby ma rozveselil. Ale on hovorí: „Poďme, vstávaj!“

Vyzeral sebaisto. Skúsil som zodvihnúť hlavu a hrudník. Chcel som sa posadiť a podarilo sa mi to… Takmer som sa zbláznil od šťastia. U Juniora Bola to skúška, ktorá dala ďalší zmysel našej práci… tým že vytvorila súvislosť so všetkým, aj so snahami skupiny AfroReggae. Musel som byť silný, aby som mu dodal energiu.

Spravili sme dohodu. Hovorím mu: „Pozri, každý deň bude pre nás ako taká mala Olympiáda.“ “ Každý deň musíš zlomiť nejaký rekord.“ “ Každý deň iný rekord. Hýbať sa viac, robiť nové pohyby. musíš mať pevnú vôľu“. Bolo to niečo ako dohoda medzi nami dvoma. Všetko sa zmenilo… …všetko… To, ako spím. Spôsob, akým hýbem rukami… Chápeš…Predtým som na to nemyslel.

A teraz je to ťažké… Bolestivé… Som skutočný bojovník. Po všetkom, čo sa stalo… som tu znova, robím tie isté veci… Karmický proces znamená… že to, čo sme vytvorili… sa neskončí u mňa, ani u Andersona, ale prejde z generácie na generáciu. Je to nekonečné. O 10 mesiacov neskôr Jedna vec, ktorej som sa najviac bál… Bolo ostať paralyzovaný.

Nemôcť sa hýbať… Byť úplne imobilný… Myslím, že favely si tým prešli… Nemohli sa hýbať… Stáli tam, ticho, paralyzované… So zlomenou chrbticou, viete? Stále rovnako. V marci 2004, 10 mesiacov po operácii, vystúpil Anderson na pódium po prvýkrát od nehody. Myslím, že dnes sa favely začínajú mobilizovať… Komunity sa začínajú hýbať… správnym smerom, chápeš?

Upozorňujú na seba, že existujú… Dokazujú, že sú schopné zodvihnúť ruky… zodvihnúť hlavu a dať sa do práce. Vidíš, Richard Murilio? Päť mesiacov po natočení týchto záberov sa Richard Murilio pridal do skupiny AfroReggae. Producenti filmu Favela Rising sa zaviazali, že 100% príjmov z distribúcie filmu darujú na výchovné programy vo favelách.