Koupit, zahodit, koupit

Asociace výrobců žárovek – „Phoebus cartel“ – byla prvním zájmovým seskupením výrobců, kteří se dohodli na snižování kvality výrobků tak, aby je mohli více prodat – v případě žárovek šlo o používání méně odolných vláken. Tento princip – princip plánovaného zastarávání produktů – postupně převzali mnozí světoví výrobci a řídí se jím dodnes. „Užitečný“ výrobek prostě nemůže být věčný – jinak by se jich tolik neprodalo. Dokument zkoumá používání tohoto principu, který vznikl v 20-tých letech min. století, v dnešním průmyslu.
Film získal řadu mezinárodních ocenění.

V této dokumentární reportáži se pojednává o záměrně projektované omezené životnosti výrobků a dokonce o softwarově předprogramovaných závadách. Jsou uváděny příklady z historie o vyvinutí a také reálné výrobě „celoživotní“ žárovky (v bývalé NDR) a také je zdokumentován případ, kdy se podařilo opravit „neopravitelně zkaženou“ tiskárnu – použitím free softwaru, který vynuluje skryté počítadlo vytištěných stran.

19. Března 2009 vydala EU směrnici s celosvětovými následky: do r. 2016 se musí stáhnout z oběhu všechny neefektivní světelné zdroje – čili klasické žárovky s vlákny, nebo halogenové lampy a musí se nahradit tzv. úspornými žárovkami – výbojkami. Politika, průmysl a ochránci živ. prostředí slavili velký společný úspěch. Jenže nezávislé studie, které se zabývaly zdravotními následky tohoto opatření, nebral nikdo v úvahu. Směrnice byla přijata dříve než se o jejích důsledcích začalo diskutovat. Mnohé tzv. úsporné žárovky již mezitím způsobily v nejedné domácnosti vážné problémy – obsahují totiž jedovatou rtuť! Tento investigativní dokument se snaží zjistit více: A na světlo dne vycházejí závažné skutečnosti: Jde totiž o hodně – o moc a chamtivost průmyslu, o zisk a vědomé zamlčování faktů.

Koupit, zahodit, koupit

Toto je Marcos z Barcelony. Ale může to být kdokoliv a kdekoliv. Co se právě má přihodit, stává se denně v kancelářích a domácnostech po celém světě. Část uvnitř tiskárny selhala, a výrobce pošle Marcosovi „Technickou podporu“ Technik může určit diagnózu, ale to stojí 15 eur plus DPH. Bude obtížné nalézt díly, aby se to opravilo. To nestojí za opravu. Oprava bude stát 110 – 120 euro. Tiskárny stojí již od 39 euro. Doporučuji Vám koupit novou tiskarnu. Nejlepší bude koupit novou.

Není náhodou, že všechni tři obchodníci doporučili zakoupení nové tiskárny Pokud toto přijme, stane se Marcos další obětí plánovaného stárnutí, tajného mechanismu, který se stal podstatou naší konzumní společnosti. Naše role v životě, zdá se být v konzumaci věcí kreditem, vypůjčit si peníze na nákup věcí, které nepotřebujeme Žijeme ve společnosti ovladané „Ekonomikou růstu“, jejíž podstatou není produkce věcí pro užitek, ale „produkce pro produkci“.

Pokud spotřebitel nebude nakupovat, ekonomika neporoste. Plánované stárnutí – touha na straně spotřebitele vlastnit něco trochu novějšího, trochu dříve, než je nezbytné. Tento film odhalí, jak plánované stárnutí změnilo naše životy od roku 1920, kdy továrny začaly zkracovat životnost produktů, aby se zvýšila poptávka spotřebitelů. Bylo rozhodnuto zkrátit životnost na 1000 hodin.

V tomto dokumentu odhalíme jak se dizajnéři a inženýři přizpůsobili novým hodnotám a záměrům. Vrátit se zpět k rýsovacím prknům a cílem, přijít s řešeními na něco méně odolného. Oni ty věci časově omezily, naprogramovali je, takže ve chvíli, kdy je konečně splatíš, jsou už nepoužitelné. Nová generace spotřebitelů začala být podnětná pro výrobce. Je vůbec možné mít ekonomiku bez plánovaného stárnutí? Bez jejího dopadu na životní prostředí? Potomci nám nikdy neodpustí! Potomstvo se dozví jak vyhazovali produkty životního stylu lidí z rozvinutých zemí.

„ŽÁROVKOVÉ SPIKNUTÍ“
Nevyřčený příběh plánovaného stárnutí Vítejte v Livermore, v Kaliforniii, místa s nejdéle svítíci žárovkou na světě. Jmenuji se Lynn Owens a jsem předsedou Výboru žárovky. Bylo to v roce 1972, kdy jsme zjistili, že žárovka u stropu naší požární zbrojnice není obyčejnou žárovkou. Žárovka v požární zbrojnice v Livermore nepřetržitě svítí od roku 1901 Ironií je, že již přežila dvě web kamery. V roce 2001, kdy žárovce bylo 100 let, ji lidé z Livermore udělali velkou narozeninovou oslavu … Americký styl.

Myslim, že nejdřív jsme doufali tak ve 200 lidí, a to budeme rádi, ale nakonec jich přišlo 800 až 900. Myslíte si, že by někdo zpíval „Veselé narozeniny“ žárovce, dobrá, my jsme si to nemysleli, ale oni to zpívali. Původ této žárovky je u výrobce v městečku Shelby v Ohiu kolem roku 1895 stvořena těmito pozoruhodnými dámami na obrázku a těmito pány, kteří do podniku investovali. Žárovkové vlákno bylo vynalezeno Adolphem Chailletem, byl to on, kdo vynalezl vlákno velmi odolné.

Proč je jeho vlákno tak odolné? Nevím. Je to tajemství, které znal jen on a zemřelo s ním. Chailletův vzorec na vlákno s dlouhou životností není jenou záhadou v historii žárovky. Mnohem větším tajemstvím je, jak se prostá žárovka stala první obětí plánovaného stárnutí. Vánoce 1924 byly významným dnem. V Ženevě, za zavřenými dveřmi, se setkali muži v oblecích, aby vytvořili tajný plán. Založili zde první celesvětový kartel. Účelem byla kontrola produkce žárovek a rozdělení si světového trhu mezi sebou.

Tento kartel byl nazván Phoebus. Phoebus zahrnoval hlavni producenty žárovek v Evropě a USA, a dokonce i vzdálených koloniích v Asii a Africe. Mohli si tak změnit patenty, kontrolovat produkci, a především řídit spotřebu. Pro společnosti je lepší, když se žárovka mění častěji. Dlouho svítící jsou ekonomicky nevýhodné. Na začátku výrobci usilovali o dlouhou životnost žárovek 21. října 1871, množství pokusů ukázalo, poměrně značnou výdrž v produkci malých svítidel.

Ve výsledku, žárovkové vlákno bylo ve stavu výborné stability. První komerční žárovka Thomase Edisona (neprodávaná) z roku 1881 vydržela 1500 hodin. Ještě v roce 1924, kdy byl kartel Phoebus založen, výrobci pyšně reklamovali životnost až 2500 hodin a zdůrazňovali dlouhověkost jejich žárovek. Členové kartelu Phoebus si řekli“ „Pojďme snížit životnost žárovky na 1000 hodin.“ V roce 1925 ustanovili skupinu nazvanou „Výbor životnosti 1000 hodin“, kde technicky vzato, snížili dobu žhnoucí lampy svítit.

Více než 80 let později Helmut Hoge, historik z Berlína, odhalil důkazy o aktivitách spolku, uschovaných v interních dokumentech zakládajících členů kartelu jako Philips v Holandsku, Osram v Německu, Compagnie ve Francii. Zde máme dokument kartelu: „Průměrná životnost žárovky pro všeobecné služby osvětlení,“ „nesmí být garantována a veřejně nabízena v žádné jiné hodnotě,“ „než 1000 hodin.“ 1000 hodin … Definice životnosti svítidla. Pod tlakem kartelové dohody členské společnosti provedly experimenty, vedoucí k vytvoření více křehkých žárovek, které by byly v souladu s novým pravidlem 1000 hodin života.

Produkce byla pečlivě monitorována, aby se zajistilo plnění dohody členů kartelu. Jedním opatřením bylo zřídit regál s mnoha policemi, do kterých byly zařazeny různé typy žárovek, takže společnost Osram byla schopna určit, délku životnosti. Phoebus prosazovat svá pravidla prostřednictvím propracované byrokracie. Členové byli těžce pokutováni, pokud jejich pravidelné měsíční výkazy nedodržovaly „známku kvality“. Zde máme seznam pokut z roku 1929. Ukazuje, kolik švýcarských franků podniky musely platit, například zde, kde byla životnost žárovky 1500 hodin.

Jak plánované opotřebení nabylo účinnosti, životnost neustále klesala. Za pouhé 2 roky se snížila z 2500 hodin na méně než 1500 hodin. Roku 1940 kartel dosáhl svého cíle: 1000 hodin se stalo standartem pro životnost žárovky. Vidím, jak to bylo velmi lákavé v roce 1932, myslím, že v té době byla udržitelnost ve skutečnosti podstatně nižší – z hlediska toho, že se, dle mého názoru, nedívali na planetu jako na něco s vyčerpatelným množstvím zdrojů. Dívali se na ní jen z pohledu hojnosti.

Ironií je, že žárovka byla vždy symbolem pro nápady a inovace, a přesto je to jednen z prvních a nejzářivějších příkladů plánovaného stárnutí. V následujících desetiletích vynálezci podali desítky patentů na nové typy žárovek, včetně jedné s výdrží dokonce 100.000 hodin. Žádná z nich nebyla uvedena na trh. Oficiálně, Phoebus nikdy neexistoval, ačkoli stopy zde byly vždy. Strategie neustále měnila názvy. Používali název „Mezinárodní energetický kartel“ a jiné.

Podstatné je, že tato myšlenka jako taková stále existuje. V Barceloně, Marcos neposlechl rady obchodníků, nahradit jeho tiskárnu novou. Zameřil se na její opravu. A našel někoho na internetu kdo zjistil, co se vlastně stalo s jeho tiskárně. „Je to malé špinavé tajemství inkoustové tiskárny“ Chtej jsem tisknout dokument a najednou me to řeklo: „Část Vaší tiskarny musí být vyměněna“ Takže jsem se rozhodl vzít opravu do svých rukou. „Zdravím tě Marcos, dostal jsem tvojí zprávu“.

Marcos se obrátil na autora videa. Když jsem se na to podíval, neviděl jsem nic než trochu uniklého inkoustu. Princip jak tiskarna funguje je, že hlava tiskarny musí být stále čistěna od sříkajícího inkoustu, který se zachycen houbičkou na spodní straně. Vypadá to, že je to zkonstruováno tak, aby se zachytilo určité množství kapek, načež pak tiskárna rozhodne, že plná inkoustu a přestane fungovat, tak aby se zřejme zabránilo zabránilo úniku inkoustu na stůl.

Ale já myslím, že problém jde hlouběji. Obecně jak technologie funguje, že je zkonstruována k poruchám. Plánované opotřebení se rozvinulo zároveň s masovou produkcí v konzumní společnosti. Celá záležitost méně kvalitních výrobků s kratší trvanlivostí, započala s průmyslovou revolucí, kdy nové stroje byly schopny produkovat obrovské množství výrobků, a mnohem levněji, což bylo úžasné pro zákazníky, ale tito se spotřebou nemohli vyrovnat tempu produkce, která byla příliš velká.

Na začátku roku 1928 vlivný propagační časopis napsal, že výrobek, který nebude stárnout je tragédií pro bysnys. Massová produdukce umožnila mnoho věcí dostupnými, ceny se snížily, a mhoho lidí začalo nakupovat pro zábavu, nikoli pro potřebu. Ekonomika byla v rozkvětu. Burza padla!!! Panika začíná!!! V roce 1929 se rozvíjecí konzumní společnost musela zastavit. Burza na Wall Street padla a ní i USA do hluboké ekonomické krize. Nezaměstnanost dosáhla děsivých rozměrů.

V roce 1933 čtvrtina pracovní síly byla nezaměstnaná. Lidi už nestály ve frontě na výrobky, ale na práci a na jídlo. Z New Yorku přišel radikální návrh jak zase nastartovat ekonomiku. Bernard London, prominentní makléř, navrh způsob jak ukončit krizi. Plánované stárnutí se mělo vynutit pomocí nového zákona. Bylo to poprvé kdy tento koncept byl formulován na papíře. Podle nárvhu Bernarda Londona by na všechny produkty byla nastavena určitá doba životnosti se stanoveným konečním datem, po kterém by byly považovány za „mrtvé“.

Zákaznící by je pak odnesli do státem vlastněných sběren, kde by se zlikvidovali. Snahou bylo dosáhnout rovnováhy mezi kapitálem a pracovní silou, kde by vždy byl trh na nové produkty. Takže by vždy byla práce pro zaměstnance i prostor pro kapitál. Bernard London věřil, že vynucené plánované stárnutí umožní kolům průmyslu běžet, lidé budou konzumovat a všichni budou mít práci. Giles Slade přijel do New Yorku zjistit něco o osobě stojící za touto myšlenkou. Chce vědět zda Bernarda Londonova myšlenka byla čistě zaměřená na profit nebo pomoci nezaměstnaným.

Dorothea Weitzner si pamatuje Bernarda Londona, kterého potkala v roce na rodinném výletu. Neříkejte mi, který to je ….. áh. To je zajímavé, ano. Definitivně ten intelektualně vypadající. A Vy jste potkala Bernarda Londona v roce 1933 … Mě bylo tenkrát 16-17 let Můj otec měl tenkrál velký Cadillac, velikosti Zeppelinu. Matka řídila, otec byl vpředu. Pan a paní Londonovi byli v zadní části limuzíny, a otec navrh, aby mi pan London vysvětlil jeho filosofii, protože to byl velice zajímavý muž.

A on mi řekl jen pár slov o jeho nápadu na zmírnění krize, tenkrát jsme byli v ekonomické žumpě, dokonce horší než jsme dnes. On byl posedlý touto myšlenkou. Stejně jako je malíř posedlý jeho malbou. Vlastně mi i pošeptal, svou obavu, že jeho teorie může být vzata jako příliš radikální. Ve skutečnosti návrh Bernarda Londona byl ignorován a plánované stárnutí vynucené zákonnou normou nebylo nikdy uvedeno do praxe. O 20 let později, roku 1950, se tato myšlenka objevila znovu, ovšem se zásadní změnou.

Namísto nátlaku na spotřebitele, byli jednoduše svedeni. Plánované stárnutí, touha na straně spotřebitele vlastnit něco trochu novějšího, trochu dříve, než je nezbytné. Toto je hlášení Brooka Stevence, apoštola plánovaného stárnutí poválečné Ameriky. Tento okázalý průmyslový designér vyráběl vše, domácími spotřebiči počínaje, auty a vlaky konče, vždy s naistalovaným plánovaným stárnutím. V duchu té toby, Brook Stevens representoval rychlost a modernu, dokonce i dům, ve kterém žil byl neobvyklý.

Toto je dům, který naprojektoval můj otec, a kde jsem vyrostl, když se za městem začal stavět, všichni si mysleli, že tam bude nové autobusové nádraží, protože vůbec nevypadal jako normální dům. Jedna z nejdůležitějších věcí, které můj otec ctil, když navrhoval produkt, že si udělal vizi a přehled. On nenáviděl všední výrobky, a opravdu nevytvářel žádnou touhu u spotřebitele podnítit nakupování.

Na rozdíl od evropského přístupu v minulosti, kdy se snažili dělal co nejlepší produkty, které zůstanou na věky, to znamená, koupit si fajnový oblek, ve kterém se oženíte a budete v něm i pochován, bez jakéhokoli zájmu si opatřit nový, náš přístup je, vychovat amerického zákazníka být nespokojeným s produktem, který již užíval určitou dobu, přenecháním tohoto pro „Trh druhého sledu“, a opatřením si nejnovějšího výrobku s nejnovějším možným vzhledem.

Brook Stevens procestoval celé USA na podporu plánovaného stárnutí mnoha projevy. Jeho filosofie se stala slovem božím, v té době. „Ocenění všech dezajnérů Ameriky“ Muži i ženy se stále více zajímací o vzhled věcí, dychtivě chtějí vědět co je nové, krásné a pokrokové. Design a marketing svedl pozornost zákazníků na permanetně vytvářené nejmovější modely. Můj otec nikdy nezkonstruoval produkt tak, aby se pokazil kvůli technické závadě za krátkou dobu užívání. Plánované stárnutí je zcela na uvážení spotřebitele.

Nikdo konzumenta nenutí, aby šel do obchodu a něco nakupoval. Nikdo je nenutí tam jít. Je to jejich svobodná volba. Svoboda a štěstí díky neomezené konzumaci, americký způsob života v roce 1950 se stal základem konzumního života, tak jak ho známe dnes. Nepochybně, bez plánovaného stárnutí by toto místo neexistovalo. Nebyly by žádné produkty, ani průmysl, žádní dizajnéři, architekti, nebyli by žádné prodavačky, uklízečky, nebyli by žádní strážci pořádku, všechna tato pracovní místa by zmizela.

Takže, jak často vyměníte váš mobil za nový? 18 měsíců!…Jednou za rok!…Jednou za rok!? Dnes je plánované stárnutí nedílnou součástí učebních osnov ve školách designérů a inženýrů. Boris Knuf vyučuje předmět „Koncept životního cyklu výrobku“ moderní zjemnění pro plánované stárnutí. Něco jsem pro vás nakoupil. Pár věcí: pánev, sůl, košile, další košile … Studenti se učí jak designovat pro svět obchodu, s jediným cílem: často opakované nákupy. Já vám to teď rozdám a vy mi řeknete, jak dlouho, podle vás bude trvat, než se tyto rozbijí.

Jak dlouho budou sloužit. Dizajnéři musí chápat, pro jakou společnost pracují. Každá společnost rozhodne podle podnikatelského plánu, jak často chce obnovit jejich produkty. Což je pokyn pro dizajnéry, kteří toto musí pochopit a vytvořit produkt určitým způsobem, který přesně odpovídá obchodní strategii klienta, pro kterého pracují. Plánované stárnutí je podstatou pro ekonomický růst, kterým západní svět prochází od roku 1950. Od té doby, růst je svatým grálem naší ekonomiky.

Logikou růstové společnosti není jen růst k uspokojení poptávky, ale také růst jako příčina růstu, nespoutaný růst produkce, ospravedlnitelný neomezeným růstem spotřeby. Serge Latouche je znám jako kritik růstové společnosti, a napsal již mnoho o jejích prinpech. Třemi zásadní faktory jsou reklama, plánované stárnutí a úvěr. Již od minulé generace se prochází životem konzumováním věcí za peníze, braním si úvěrů na věci, které nepotřebujeme. To mi skutečně vůbec nedává smysl.

Kritici společnosti růstu poukazují na dlouhodou neudržitelnost, protože je založena na zjevném rozporu. Každý, kdo si myslí, že neomezený růst je v souladu s omezenými zdroji planety je buď blázen nebo ekonom. Problémem je momentálně jsme všichni ekonomové. Proč musí být někde na světě vyroben nový výrobek každé tři minuty? Je to snad nutné? Myslím si, mnoho lidí si již uvědomuje, že věci se musí změnit, když jim politici říkají, aby šli nakupovat, konzumovali, jako nejlepší cestě pomoci nastartovat ekonomiku.

S naší společností růstu sedíme v závodním autě, ktéré nemá řidiče, řítící se plnou rychlostí a nakonec skončí nárazem do zdi nebo spadne z útesu. Při prohlížení různých příruček na opravu tiskáren, Marcos zjišťuje, že životnost mnoha tiskáren je dána inženýry již od samého počátku. Životnost výrobku … 18.000 stránek 5 let užívání Pro dosažení tohoto záměru, umístěním čipu hluboko v jádru tiskárny. Objevil jsem čip nazvaný EEPROM, který uchovává data o počtu výtisků, a v momentu, kdy uživatel dosáhne stanoveného čísla výtisků, tiskárna se zablokuje.

„Muž v bílém obleku“
Jak se s tím asi vyrovnávají inženýři, když konstruují věci, které se porouchávají? Toto dilema bylo zachyceno v britském filmu z roku 1951, kdy mladý chemik vynalezne trvalé vlákno. Veří, že se uskutečnil velký pokrok.

TRVALÁ HRŮZA STRAŠÍ TEXTILNÍ MĚSTA
Ale ne všichni jsou nadšení z tohoto vynálezu. Brzy se musí mít na pozoru nejen před vlastníky továren, ale také před zaměstnanci obávající se o svou práci. To je velice zajímavé a připomíná mi to co se doopravdy stalo v textilním průmyslu.

V roce 1940, chemický gigant duPont představil revoluční syntetické vlákno – nylon. Mladé ženy se nemohly nabažit techto nových odolných nylonových pučoch, ale radost neměla trvat dlouho. Můj otec pracoval pro duPont před válkou i po ní v nylonovém odělení, a jednou mi řekl, jak byl nylon poprvé představen, a jak se ho snažili využít na výrobu punčoch. Pracovnícíkům tohoto oddělení bylo umožněno vzít punčochy domů pro manželky a přítelkyně na vyzkoušení. Můj otec je přinesl i mé matce, která byla tímto velice nadšena pro jejich pevnost.

Chemici z duPont meli plné právo být hrdí na to, čehož dosáhli, kdy i chlapi se přesvědčili o pevnosti těchto punčoch. Problémem bylo, že vydrželi až moc. Ženy byly s nimi velice spokojené, protože se netrhali, naneštěstí, toto také znamenalo, že výrobci jich již příliš mnoho neprodají. DuPont vydal nové instrukce otci Nicole Fox a jeho kolegům. Lidi v jeho divizi se vrátili zpět k rýsovacím prknům, se snahou oslabit výdrž vlákna, a přijít s něčím co by bylo méně odolné, takže už punčochy nevydrží tak dlouho.

Stejní chemici, jež užili svých poznatků k výrobě odolných punčocháčů, následovali ducha doby a učinili je méně odolnými. Hrůza z věčnosti výrobku zmizela z průmyslu, stejně jako ve filmu. Musíme kontrolovat tento vynález. Mít ho zcela pod kontrolou! Zdvojnásobíme Váš kontrakt, pokud chcete. Čtvrt milionu! Za to, že se to utlumí? Ano! Jak se asi chemici z duPont cítí, když cíleně snižují životnost produktu. Musí být flustrující pro inženýry užívat jejich vědomostí k vytvoření horšího produktu, po té, co těžce pracovali, aby vytvořili dobrý produkt, ale já si myslím, že toto je pohled z venku, je to zkrátka jejich práce.

Jednou to udělat silným, jednou slabším – to je jejich práce. Inženýři byli opravdu ve složitém dilema etiky, kdy se museli vypořádat s požadavky plánovaného stárnutí, vedoucí je k úvahám o nejzákladnější morální principy. Byla tam Stará škola inženýrů, věřící, ve vytváření výrobků, které budou sloužit a nikdy se nerozbijí. A Nová škola inženýrů řídící se požadavky trhu, vyžadující výrobky pokud možno na jedno použití. A nakonec z této konfrontace vyšla vítězně Nová škola inženýrů.

„Smrt obchodního cestujícího“
Plánované stártutí se netýkalo je inženýrů, flustrace bežných spotřebitelů je zachycena ve inscenaci Arthura Millera „Smrt obchodního cestujícího„. Stejně jako Willy Lomax i ostatní spotřebitelé si mohou stěžovat a stejně se nic nezmění. Alespoň jednou v životě bych rád něco splatil než se to pokazí. Jsem vždycky v závodě se smetištěm! Auto jsem ještě nesplatil a už je téměř v nepoužitelném stavu. Lednice! Más potřebu jako blázen! Oni ty věci časově omezily, naprogramovali je, takže ve chvíli, kdy je konečně splatíš, jsou už nepoužitelné.

Jen velmi málo spotřetřebitelů vědělo, že na druhé straně Železné opony, v zemích Východního bloku, byl celý blok ekonomik bez plánovaného stárnutí. Komunistická ekononika nebyla řízena volným trhem, ale centrálně plánovaná státem. Byla neúčinná a trpěla chronickým nedostatkem surovin. V takovém systému plánované stárnutí nemělo žádný smysl. V bývalém Východním Německu, nejlépe fungující komunistické ekonomice, oficiální státní směrnice stanovila, že lednice a pračky musí fungovat 25 let.

Koupil jsem tuto DDR lednici v roce 1985. Je jí 24 let. Žárovka je stejně stará, nikdy jsem ji nemusel měnit. Je jí také téměř 25 let. V roce 1981, továrna východním Berlíně zahájila výrobu dlouhosvítící žárovky. Představil ji na Mezinárodní výstavu osvětlení, snažící se oslovit kupce na Západě. Když roku 1981 Východní Německo presentovalo jejich žárovku na výstavě v Hanoveru, kolegové ze Západu říkali: „Zaděláváte si na nezaměstnanost“. Východo-němečtí inženýři odpověděli: „Právě naopak“- „Úsporou surovin a neplýtváním wolframem“ – „zachováme naše pracovní místa“.

Západní kupci žárovku zavrhli. V roce 1989 Berlínská zeď padla a továrny byly zavřeny, a Východo-německé žárovky se přestaly vyrábět. Nyní je můžete spatřit pouze na výstavách a muzeích. 20 let po pádu berlínské zdi, konzumentismus eskaluje na Východě, tak jak tomu je na Západě. Ale je zde jednem rozdíl: doba internetu, spotřebitelé jsou ochotni bojovat proti plánovanému stárnutí. První průlomovou věcí byl film o iPod. Byl jsem úplně bez peněz, když jsem si koupil iPod asi 500 nebo 400 dolarů, a za 8, možná 12 měsíců, baterie dožila.

Zavolal jsem tedy Applu, aby mi poslali novou baterii, a firemní politika v té době byla, sdělit zákazníkům, koupit nový iPod. „Musíte si koupit nový“, „a Apple nenabízí …“, „Ne“ „Apple nenabízí novou baterii na iPod?“, „Ne“ Nebyl jsem naštvaný, že baterie dožila, protože u mého Nokia telefonu, baterie dožije, koupíte si novou, dokonce u Apple laptopu, baterie klekne, nahradíte ji novou. Ale u iPodu, tohoto drahého zařízení, když baterie dožije, musíte si koupit nový přístroj.

Takže můj bratr přišel s nápadem, udělat o tomto film. Nasprejovali jsme připravenou šablonou všechny iPod reklamy, které jsme našli v našem městě: „Nevyměnitelná baterie iPodu vydrží pouze 18 měsíců“ Dali jsme se na video na naši webovou stránku www.ipodsdirtysecret.com Za první měsíc nebo šest týdnů, měla 5-6 milionů zobrazení. A naše webová stránka se absolutně zbláznila. Právnička ze San Franciska, Elizabeth Pritzker, se dozvěděla o tomto filmu a společně se svými partnery, se rozhodla žalovat Apple za životnost baterie iPodu.

Půl století po případu „Žárovka“, plánované stárnutí se dostalo opět před soud. Když jsme zahájili spor, dva roky po té co se iPod začal vyrábět, Apple již prodal kolem 3 milionu iPodu v USA. Mnoho majitelů iPod z těchto 3 milionů mělo problémy s baterií a bylo ochotno se soudit. jedním z nich byl Andrew Westley. Vybrali jsme z množství uživatelů, jež nás kontaktovali, jednotlivce, kteří budou sloužit jako representativní zástupci skupinové žaloby.

Skupinová žaloba je něco skutečně unikátního v USA, kde malá skupina lidí, což představuje velkou skupinu lidí, chcete-li se domoci nároku u soudu. Mým úkolem bylo reprezentovat jménem tisíců, možná deseti tisíců lidí. Případ se stal známý jako „Westley versus Apple“. ANDREW E. WESTLEY, jménem sebe a všech ostatních v podobné situaci, Když se mí přátelů a rodina dozvěděli o tomto velkém procesu, mysleli si, že se ze mě stal radikál. Že se jdu soudit a budu něco jako další Erin Brockovich.

V prosinci 2003, Elizabeth Pritzker podala stížnost u soudu v San Mateo, jen pár bloků od sídla Apple. Vyžádali jsme od Applu množství technických dokumentů, týkající se výdrže baterie v iPodu, a obdrželi jsme spoustu technických dat o designu baterie, testování baterie… A zjistili jsme, že typ litiové baterie použité na tento iPod byl navržen na velmi krátkou životnost. Domnívám se, že Apple vyvinul tento iPod se záměrem jednoho z plánovaných stárnutí. Po několika napjatých měsících, obě strany dospěli k dohodě.

Apple zavedl servis výměny baterií, a prodloužil záruku na dva roky. Zákazníkům byla nabídnuta kompenzace. Co mě osobně velice vadí je, že se Apple prezentuje jako mladá, moderní, pokrokově smýšlející společnost, a pro takovou to společnost, bez odpovídající politiky ochrany životního prostředí, která umožní zákazníkům vrátit výrobek k řádné recyklaci a likvidaci … je skutečně neuvědomělý a nezodpovědný. Plánované stárnutí produkuje neustálý proud odpadu, který je vyvážen do zemí třetího světa, jako je Ghana v Africe.

Je to již osm až devět let, kdy jsem si všimnul, že velké množství kontejnerů s elektronickým odpadem přijíždí do této země. Bavíme se tady o dožitých počítačích a televizích, které už nikdo nechce v rozvinutých zemích. Posílání elektornického odpadu do zemí třetího světa je zakázáno mezinárodní úmluvou, ale obchodníci využívají jednoduchého triku: Deklarují odpad jako „second hand“ zboží. Více než 80% elektronického odpadu, který je přivážen do Ghany, je zcela neopravitelný, a celé kontejnery jsou ve velkém ukládány na skládkách všude v celé zemi.

Nacházíme se na skládce v Agbogbloshie. V minulosti jsme to měli krásnou řeku nazývanou Odaw, jejíž meandr procházel těmito místy. Dříve se to tu hemžilo takovým množstvím ryb! Chodil jsem do školy, nedaleko odtud, chodili jsme hrát fotbal a procházet se kolem řeky. Rybáři pořádali plavby na loďkách. To si pamatuji velmi dobře! Ale to vše skončilo. Všechno to je pryč. A z toho jsem velice smutný. A taky velice naštvaný! V těchto dnech si tu už žádné děti po škole nehrají.

Místo toho, mladíci z chudých rodin tu hledají kusy kovu. Pálí plast kabelů vyřazených počítaců, aby se dostali ke kovům uvnitř. Z toho co zbyde, je sbíráno mladšími dětmi, které hledají jakýkoli kousek kovu, který byl přehlédnut staršími chlapci. Ti co stojí za dovozem říkají: „My se jen snažíme překlenout digitální propast mezi Evropou, Amerikou a Afrikou, Ghanu nevyjímaje“ Ale realita je taková, že tyto počítače, co mám sem posílají, zkrátka nefungují. Nemá smysl přijímat elektroniku, se kterou si nemáme jak počít, navíc, když jsme ji nevyrobili a naše země je zneužívána jako popelnice světa.

Odpad, který byl tak dlouho v industrialní době skryt před našimi zraky, přichází do našich životů a nelze se mu vyhnout. „Ekonomika odpadu“ dosahuje posledního stadia, protože odpad už není fyzicky možné kam uložit. Myslím že jsme si postupem času uvědomili, že planeta, na které žijeme, toto nemůže nevydržet do nekonečna. Je zde limit přírodních zdrojů a limit energetických zdrojů, které máme. Potomci nám nikdy neodpustí! Potomstvo se dozví jak dovozci vyhazovali vztah k věcem, odhazovali životní styl, těch lidí z rozvinutých zemí.

Lidé na celém světě začínají postupovat proti plánovanému stárnutí. Mike Anania se snaží zastavit dovoz odpadu. Začíná shromažďováním informací. Zde uchovávám štítky o původu. Zde je napsáno „AMU-Center, Nordvest-Sjaelland“. Je to z Dánska. Toto je z Německa. „Westminster college“ Apple, ti by to měli vědět nejlépe, společnost, která se presentuje jak je „zelená“… Máme zde množství odhozeného odpadu od Applu. Mám zde databázi obsahující štítky o vlastnictví. kontaktní adresy a telefonní čísla společností, které vlastnily electronický odpad dovezený do Ghany.

Mike Anane má v plánu použít tyto informace jako důkazy pro soudní žalobu. Musíme jednat, nějakými trestními opatřeními. Musíme zažalovat zodpovědné lidi, aby přestali do Ghany dovážet jejich odpad. Marcos je opět na internetu, snažící se najít způsob, jak prodloužit životnost své tiskárny. Našel ruské webové stránky, nabízející zdarma program pro tiskárny s čipem počítající kopie. Programátor dokonce vysvětluje svoji osobní motivaci. Stává se to v důsledku špatné konstrukce.

Je to obchodní model, který není dobrý pro uživatele a životní prostředí. Hledal jsem cestu jak vytvořit program pro uživatele, který umožní uživatelům resetovat čip počítající kopie ve své tiskárně. Marcos neví co od toho čekat, ale přesto si software stáhne. V malé vesnici ve Francii, John Tacker pomáhá v boji proti plánovanému zastarávání tím, že sdílí obchodní a dizajnové nápady, nápady ze všech koutů světa. Ve všech chudých zemích, věci jsou automaticky opravovány.

Myšlenka, vyhodit něco jen proto, že to přestalo fungovat je naprosto nemyslitelná. V Indii existuje slovo „jugaad“, které vyjadřuje tradici toho, že se mají věci opravovat, bez ohledu na složitost a obtížnost. Pokoušíme se najít lidi, kteří se aktivně podílí na projektech ve světě, raději než ty, kteří jen mluví nebo přicházejí s abstraktními výroky jak je vše hrozné, a že se to musí změnit. Jeden z těchto lidí je Warner Philips, potomek dynastie továrny na výrobu žárovek.

Pamatuji si, jak mě dědeček jednou vzal do továrny Philips v Eidhovenu, aby mi ukázal hromadnou výrobu žárovek v továrně. Velmi se mi to líbilo. Skoro sto let po vzniku žárovkového kartelu, Warner Philips pokračuje v rodinné tradici s odlišným přístupem. Vyrábí LED žárovku s životností 25 let. Není to o tom, tady je ekologie, a tam je obchod. Myslím si, že byznys a trvalá udržitelnost jdou ruku v ruce. Je to vlastně nejlepší základ k vybudování obchodu.

A věřím, že jediný způsob jak toho dosáhnout, je počítat s opravdu skutečnými náklady těch zdrojů, které byly užity, stejně tak i spotřebu energie, nepřímé náklady jako transport … Dopravní sektor by platil skutečné výdaje za dopravu zejména proto, že ropa je neobnovitelný zdroj, pokud by současná cena byla vynásobena 20ti či 30ti. Pokud s tím počítáte u každého vyrobeného kusu, vznikla by obrovská motivace u výrobců aby vytvářeli hodnoty které vydrží navěky.

Boj proti plánovanému stárnutí může být také dosažen přehodnocením postupů v technologii a výroby zboží. Nový koncept zvaný „Od kolébky do kolébky“ tvrdí, že pokud by továrny fungovali jako příroda, plánované stárnutí by se stalo zastaralým. „Ochrana životního prostředí“ je všeobecně spojována s úsporou, omezením, neplýtváním apod. Ale příroda na ničem nešetří, podívejme se na příklad, když kvetou třešně. Příroda produkuje v hojném množství, ale spadené květy, listí a další vyřazený materiál není odpadem.

Stanou se živinami pro jiné organismy. Přirozený cyklus. Příroda neprodukuje odpad, pouze živiny. Braungart věří, že průmysl může napodobit tyto přednosti cyklu v přírodě. Dokázal, že to možné přebudováním procesu produkce v jedné švýcarské textilce. Představte si sedačku nebo židli s takovýmto potahem, dekorace na něm jsou tak toxické, že s nimi musí být zacházeno jako s nebezpečním odpadem. Braungart přišel na to, že stovky vysoce toxických chemikálií jsou v továrně naprosto běžně užívány. Pro výrobu nových tkanin.

Braungartům tým snížil tento seznam na 36 substancí, všechny biologicky odbouratelné. Nyní jsme vybrali jedlé materiály. Měli by jste být schopni je sníst s vašimi Müsli. Ve společnosti založené na odpadu, výrobky zadělávají na problém. Ale kdyby výrobci použili živiny, produkty by se mohli stát něčím novým. Pro radikálnější odpůrce plánovaného stárnutí reforma produkce nestačí, chtějí přehodnotit celý ekonomický systém a naše hodnoty.

Opravdová revoluce vyžaduje kulturní změnu, posun v přístupu a způsobu myšlení. Tato revoluce se nazývá „opačný růst“. Serge Latouche jezdí od konference ke konferenci aby vysvětlil, jak se společně odvrátit od společnosti založené na růstu. „Anti růst“ je provokativní slogan, který se pokouší prolomit způsob myšlení, že věčný růst je možný a trvale udržitelný. Zdůrazňuje, že je nutné změnit naše uvažování. Hlavním poselstvím „Anti růstu“ je omezení naší „stopy“ v životním prostředí, našeho odpadu, nadprodukce and nadměrné konzumace.

Omezením produkce a konzumace budeme mít více volného času k rozvoji jiných forem bohatství, které nemůže být vyčerpáno, například: přátelství a poznání. Stále více zaměřeni na předměty, dávající nám smysl sebeúcty a identity, částečně v důsledku zhroucení toho, co nám kdysi dávalo smysl identity jako členství v komunitě, vztah k půdě nebo… a jiné společenské věci, které byly nahrazeny „konzumerismem“. Kdyby stěstí záviselo na stupni konzumace, pak bychom byli na spokocení na 100%.

Dnes konzumujeme 26krát více než v časech Marxe, ale studie ukazují, že lidé nejsou 26krát sťastnější. Protože štěstí je vždy subjektivní. Kritici „Anti růstu“ běsní, že chce zničit moderní ekonomiku a dostane nás rovnou do Doby kamenné. Návrat k udržitelné rozvíjející se společnosti není návratem do Doby kamenné, ale do roku 1960. To je hodně daleko od Doby kamenné.

Společnost „Anti růstu“ se shoduje s vizí Gándhího, který řekl: „Svět je dost velký na to, aby uspokojil potřeby všech,“ ale bude vždy příliš malým uspojit chamtivost jednotlivce.“ Marcos instaluje bezplatný ruský program do svého počítače. Nový software mu umožní přenastavit čip počítající kopie tiskárny zpět na nulu. Tiskárna je okamžitě odblokována. KONEC?

Video na starém webu