Eight People Sipping Wine in Kettering

Tato epizoda vysvětluje, jak se levicoví politici, jak v Británii, tak v Americe, obrátili k technikám, které vyvinuli, aby četli a naplňovali vnitřní touhy sebe samého.

Jak nová Strana Práce (Labour Party), pod Tonym Blairem, tak i demokraté s Billem Clintonem, použila cílovou skupinu, kterou vymysleli psychoanalytici, aby získali novou moc. Rozhodli se utvářet své politiky k vnitřním touhám a pocitům lidí, stejně jako se to naučili dělat s výrobky.

Z toho vyrostla nová kultura public relations a marketingu v politice, obchodu a žurnalistice. Jednou z jeho hvězd v Británii byl Matthew Freud, který následoval ve stopách svého příbuzného, Edwarda Bernayse, vynálezce public relations ve dvacátých letech minulého století.

Politici věřili, že vytvářejí novou a lepší formu demokracie, která opravdu reagovala na vnitřní pocity jednotlivce. Ale to, co si neuvědomili, byl ten, kdo tyto techniky původně vytvořil.

Toto je příběh vzestupu myšlenky, která se stala dominantní v naší společnosti. Je to víra v to, že uspokojení pocitů a tužeb jednotlivce je naší nejvyšší prioritou. Dnes vypravuje příběh o tom, jak dostat cokoliv vás napadne. Chtěl jsem žít jiný život, který byl pro mě nedosažitelný v představě, v jaké jsem se narodil. Teď jsem tady, podívejte se na mě, všimněte si mě!

Předchozí díly ukázaly, že vzestup „Já“ který byl podporován a propagován byznysem. Použili myšlenky Sigmunda Freuda na vyvinutí technik aby zjistili skryté touhy jednotlivců a pak je mohli vyplnit produkty.

Poslední část seriálu je o tom, jak tato myšlenka převládla v politice. Vypráví příběh o tom, jak se politici z levice v Americe i Británii, soustředili na tyto techniky a znovu získali moc. Věřili, že tvoří novou a lepší formu demokracie, takovou, která skutečně reaguje na vnitřní pocity jednotlivců. Politici si však neuvědomili, že cílem těch, který původně tyto techniky stvořili, nebylo osvobození lidí, ale vytvoření nového způsobu jejich ovládání v éře masové demokracie.

STOLETÍ „JÁ“

Část Čtvrtá: „Osm lidí popíjejícich víno v ketteringu“

Kořeny tohoto příběhu se nacházejí ve vzdálené Americe 20. let a v jednom muži. Jmenoval se Edward Bernays a byl synovcem Sigmunda Freuda. Bernays byl jedním s vynálezců profese public relations a byl fascinován teorií svého strýce o tom, že lidské chování je poháněno podvědomě sexuálními a agresivními pudy. Mnoho bernaysových klientů tvořili velké americké korporace a on byl první osobou, která jim ukázala, jak prodávat mnohem více produktů, pokud je propojí pomocí obrazů a symbolů s podvědomou touhou, identifikovanou Sigmundem Freudem.

Stuart Ewen – historik Public Relations: Strategie, kterou jim nabídl, byla taková, že lidé se nyní mohli dívat na produkty, která ve společnosti vznikaly a nevidět tyto produkty jedině jako něco, co potřebují k vypořádání se s konkrétní materiální potřebou, ale jako zboží, které reaguje na hluboké citové touhy. Víte, například kostka mýdla nebo pytel mouky mě udělají šťastnějším, úspěšnějším, sexuální přitažlivějším, odvážnějším člověkem. Někým, hodným obdivu a ne hodným urážek.

Ve světě jsou vlivní lidé ti, kteří dokáží číst v myslích veřejnosti a dají jí v tom smyslu co chce. – A Bernays byl v centru toho všeho? – Bernays byl chlapík, který byl hlavním mluvčím teorii, které tento nový systém poháněly. V 80. letech bernaysove myšlenky vyrostly. V Americe vyrostl obrovský průmysl věnovaný výkladu vnitřních tužeb konzumentů. V jeho centru byla technika skupinového sezení.

Předchozí části ukázaly, jak byla tato technika vyvinuta psychoterapeutů zaměstnaných v amerických korporacích. Cílem bylo umožnit konzumentům vyjádřit jejich vnitřní pocity a potřeby, přesně jako pacienti v psychoanalýze. Tato informace byla poté použita na propagaci a design nových produktů, které tyto touhy naplňovaly. A Edward Bernays, který měl nyní téměř sto let, byl oslavován jako otec zakladatel tohoto marketingového světa.

Zdravím doktore! Rád vás vidím! Pojďte sem! To je ono! Řekněte mi ještě jednou, co to znamená být doktor! Čím se zabýváte? – Jste otcem public relations! – No, ve skutečnosti se zabýváme konceptem, že mi lidé budou více důvěřovat, pokud mě budete volat doktor! – Aha … to je dobrý nápad! …

A Bernaysovy myšlenky a techniky měli zakrátko, v 80. letech, dobýt Británii. Na rozdíl od Ameriky, vládnoucí elity v Británii odjakživa nedůvěřovali myšlence prostituování se masám. Ztělesněním toho byla patricijských elita, která vedla BBC. Ještě v 60. letech se populárním programem říkalo ‚sypaná návnada‘. Jejich skutečnou úkolem bylo nalákat diváky na sledování serióznější programů, o kterých elita věděla, že jsou pro diváky dobré. Průzkumy trhu odrážet tento postoj.

Jednotlivci byli pozorování a třídění Průzkumníkem trhu podle společenských tříd, od A přes C2, D až E. – Tito by mohly být C2 … – Ano, myslím … miminka … způsob jakým nosí zavazadla … Neberou si taxík … všechno nacpané v takových taškách … myslím, že ta paní si dělá vlasy sama … – Ano! … Jednoznačně jsou pěkně oblečeni … – Ano, to jsou! … – Pravděpodobně kvalifikovaný dělník … – Ano! myslím, že je to kvalifikovaný dělník! – … Shodneme se tedy … C2? – Ano! C2! tak to bude, ano! ..

Když se lidi zeptali na jejich názor na produkty a politiků byly děleno podle společenských tříd a ptali se jejich čistě faktické otázky o tom, co si myslí. – Na uzavření, co si myslíte, kdo vyhraje v budoucích volbách? – Uh, Labouristé! – Labouristé? – .. A co byste chtěli vy? … – Koho budete volit vy? – Nyní Liberálové … – Budete volit liberální … – A kdo si myslíte, že bude druhý? – * / / ‚#% ^ & … – Tento! – Děkuji!

Myšlenka, že je možné ptát se lidí co cítí a po čem touží a pak jim to dát, byla vládnoucí elitě vzdálená a zpochybňovala jejich víru v to, že nejlépe vědí, co je pro veřejnost nejlepší.

MUDr. Michael Shields – Národní průzkumy veřejného mínění, 1962: Existují důkazy, že v jiných zemích, například ve Spojených státech, byly před volbami dělány průzkumy veřejného mínění, aby se interpretovala nálada veřejnosti, a pak lidem dáte, co si žádají, to co chtějí mít … Ale, z druhé strany to může být více nebo méně demokratické … Nevím … Může to být velmi nebezpečný základ, myslím, takové zneužití průzkumů …

Ale tehdy, během ekonomické krize poloviny 70. let byl britský průmysl nucen začít věnovat pozornost vnitřním pocitem konzumentů. A jak se recese prohlubovala, klesaly i výdaje konzumentů a lidé z reklamy trvali na tom, že jediným způsobem k tomu, aby firmy přežili bylo zefektivnění reklamy. Aby to mohli udělat, museli se zahloubit do vnitřních psychologických nákupních pohnutek lidí. Reklamní průmysl začal přinášet Američanů, aby vedly skupinové sezení s britskými hospodyňkami. Každý je výjimečná osobnost a ikdyž vás tu dnes sedí 10, nechceme skupinový názor, chceme znát vaše nápady, vaše myšlenky, nezáleží na tom, zda jsou bláznivé … Nechte, prosím, volný průběh vaší fantazii, protože právě tak se zrodily šílené věci, jako instantní káva. Takže, … mohli bychom někoho použít … tuto paní například … aby byla kuchyňská výlevka? kuchyňská výlevka, jak jste se cítili, když na vás byly použity tyto věci, čistící prostředky? No, musím se cítit čistá, musím být udržována v čistotě … Cítím, že musím nesnášet pocit mastnoty, takže musím být snadno omyvatelný… Ok … teď hospodyně … tato paní … Co byste použili na čištění výlevky vy? Umm, je to stále obtížnější … hadr, samozřejmě, pro nanášení … hodně vody … A jak se při této činnosti cítíte? – Cítíte se spokojená? – Když skončím, ano, spokojená … Dělám svou povinnost, mám pocit z dobře vykonané práce .. Konzumenti byli povzbuzováni, aby se vžili do role produktů od domácích čisticích prostředků po bezpečnostní pásy. Cílem nebyla racionální diskuse, ale vyjádření a odhalení vnitřních citových vztahů k produktům. – … Co pevně a nepochybně zdůrazňuje …

A pak se objevil politik, který také věřil, že lidem by mělo být umožněno vyjádřit. Místo toho, aby byl ovládán státem, jednotlivec se měl stát středobodem společnosti. Někteří socialisté věří, že lidé by měli být jen čísly ve státním počítači … My věříme, že by měly být jednotlivci … Nejsme si stejní … Nikdo není, bohudík, stejný jako někdo jiný … Přesto, socialisté předstírají opak … A my věříme, že všichni máme právo být nerovný, Ale pro nás je každá lidská bytost stejně důležitá … Právo člověka pracovat jak chce, utrácet co vydělá, vlastnit majetek … aby stát byl jeho služebníkem a ne pánem … To jsou základy volné ekonomie … a od této svobody závisejí všechny naše svobody …

Vize paní Thatcherová byla vizí společnosti, v níž touhy a potřeby milionů jednotlivců měly být naplňovány díky volnému trhu. Věřila, že toto bude hnací silou oživení Británie. A s jejím vzestupem k moci vzkvétal i reklamní a marketingový průmysl. Jejich úkolem bylo zjistit, co britský lid opravdu chce a prodat jim to. V těchto podmínkách vzkvétaly skupinové sezení, a ti, kteří je vedli, si vypůjčili techniky psychoterapie aby se ještě lépe mohli zahloubit do lidských pocitů o produktech. Snažíme se pochopit jak se lidé cítí ohledně značek, jaký k nim mají vztah, jakou má značka osobnost, když jde o konzumentů …

Existuje množství technik, které jsou v tom velmi nápomocné, ve snaze to pochopit … Dáme konzumentovi například pastelky, ať si čmárá, ať vyjádří své pocity, ať vstoupí do své mysli a dostane své pocity nějakým způsobem na papír … Zde máme běžného pijáka, který vyjadřuje své pocity o pivu Guiness vidíme zde bohatý, velmi ženský aspekt Guiness, Takže, pokud byste měli popsat ženu, která by pro vás nějakým způsobem měla takový charakter … – Jaká by to byla osoba? – Paully A. .. zvykla ležet v posteli obklopená časopisy a čokoládou, jako hvězda z 50. let … Z tohoto průzkumu začali odhalovat průzkumníci nový druh individualismu. Hlavně mezi těmi, kteří volili v 1979 poprvé konzervativců. Nechtěli být více vidění, jako součást společenské třídy, chtěli se projevit. Rozhodující vliv na to měli produkty, které kupovali.

Stephen Wells – spoluzakladatel Konzumentská spojka (consument connection): Zjistili jsme, že existuje trend směrem k individualismu, kde lidé i nadále chtěli být součástí davu, ale v rámci něj se projevovat jako jednotlivci. Mít vlastní osobnost, být sami sebou. Nechtěl jsem být jako ostatní … chtěl jsem být trochu odlišný, individuálnější … V určité úrovnie je to zcela individuální, není to až tak výjimečné, ale zcela výjimečné … Je to drahé, je to italské, dobré kvality, odlišuje se to … Chceme si určovat vlastní standardy, nikdo jiný nemá to, co my … Nechtěli jsme prostě být jako všichni ostatní, chtěli jsme být odlišní ..

Byznys horlivě odpověděl na tento nový individualismus Zakrátko se stal hlavní hnací silou rostoucího konzumního boomu v Británii. Využívaje údaje ze skupinových sezení, stvořili výrobci novou řadu produktů, která lidem umožňovala vyjádřit svou osobnost. Byznys také zavedl nové kategorie lidí. Nebyly dále děleny podle společenských tříd, ale podle osobních psychologických potřeb.

John Banks – šéf Young and Rubicam: Pokud je základní potřebou potřeba bezpečí a sounáležitosti, nazýváme tuto skupinu Hlavní proud, pokud je to status a obdiv, nazýváme je aspiranty, pokud je to překonání své následovníky a sebeúcta, jsou to reformisté. tato nová marketingová kultura začala přebírat vládu nad institucemi do tehdy dominujících patricijských elit, obzvláště ve světě žurnalistiky. Na čele proudu stála profese public relations.

V minulosti bylo PR viděno jako mizerné a zkorumpované, ale teď se z něj stal okouzlující byznys propagující produkty a celebrity. Jednou z zářících hvězd byl další člen Freudově rodiny, Matthew Freud, syn člena parlamentu za liberálů Clementa. Freud a jiní od PR si uvědomili, že mohou použít celebrity jako páku, aby dostali reklamu do novinových článků. Novinám byly nabídnuty exkluzivní rozhovory s celebritami, za podmínky, že souhlasili s tím, že vzpomenou produkty vyrobeny Freudovými korporátními klienty za podmínek diktovaných společností.

Matthew Wright – bulvární novinář, 1993-2000: S freudovci to bylo tak, že jste dostali nějaký druh umístění na samotný produkt – výrobci toho produktu měli částečnou kontrolu nad tím, jak jejich produkt bude v tisku vypadat. Pokud jste například chtěli napsat o Capricině vášni pro pizzu s křupavou kůrkou, podepsali jste smlouvu, která zaručila, že vzpomenete firmu Pizza Hut minimálně dvakrát na konkrétních místech, v úvodním odstavci článku a souhlasili jste, že zobrazíte logo Pizza Hut v takové a takové velikosti na takovém a takovém místě a samozřejmě jste souhlasili s přiložením obrázku Caprice, která jí pizzu s křupavou kůrkou.

Neměli jste výběr v tom, jak ten článek v tisku ukážete, bylo vám freudovci řečeno jako článek publikovat. Je to vzestup korporátní kultury a vzestup byznysu. Pro tradiční novináře byla tato infiltrace reklamy do textu článků zkažeností jejich povolání. Ale pro spojence paní Thatcherové, jako Rupert Murdoch, který byl majitelem novin The Sun a The Times, to byla součást demokratické revoluce proti arogantní elitě, která až příliš dlouho ignorovala pocity mas.

Rupert Murdoch – majitel Times Newspapers, rozhovor z toho období: Nesnášejí, když vidí, že někdo komunikuje s davy. Mají pocit, že noviny, psané slov není pro masy. To by měli přenechat televizi, nebo nejlépe nikomu. Jsem velmi hrdý, že The Sun a The Times neměli dnes večer ve vašem filmu zastoupení. Vzali jste si třetí stranu, zdálo se, že jsou jí všichni fascinováni, ale co první strana, druhá, každá druhá strana novin. To byl typický příklad elitářství BBC, které vlastně na to, aby získalo pro tento program diváky, nasadilo jednu sexy část Star Treku, kterou jsem sledoval z tamté místnosti.

Tazatel: Nemyslím, že ho nasadili aby získali diváky, máme prostě štěstí, že jejich sledujeme.

Rupert Murdoch: Snaží se do těchto programů přivést diváky, vím jak se to dělá. Koncem 80. let paní Thatcherová a její spojenci v reklamě a médiích přenesli touhy jednotlivce do středu společnosti. V minulé části jsme ukázali, že to byla ta samá proměna kterou přinesl prezident Reagan v Americe. Oba politici povzbuzovali byznys, aby probral od vlády roli uspokojování potřeb lidí. V tomto procesu byli konzumenti povzbuzováni, aby viděli uspokojování svých tužeb jako svůj prvořadý zájem. Pro Thatcherovou a Reagana to byla nová a lepší forma demokracie. Ale pro jejich protivníky z levicových stran, shromáždili ty nejsobectější a nejchamtivější stránky lidské přirozenosti.

Robert Reich – člen Clintonova kabinetu, 1993-1997: Ronald Reagan i Margaret Thatcherová přijali ekonomickou filozofii, která tvrdí, že jednotkou úsudku nebyl jen jednotlivec, ale bylo jednotlivcovo osobní uspokojení, jednotlivcovo jedinečné štěstí a blahobyt. Byl to svým způsobem úspěch cílení na jednotlivce jako na výlučně citové bytosti, které mají potřeby a přání a touhy, které musí být uspokojeny a mohou být uspokojeny podvědomě.

Sahá to až k začátkům 20. století a k Freudovi, k myšlenkám o nevědomí, předpokladem, že jsme, v termínech naší racionální mysli, malé korkové zátky houpající se na velkém moři naděje a strachu a tužeb, kterých jsme si jen slabounce vědomi a že svět obchodníka, role, někoho, kdo něco prodává – politika také, je zalíbit se této bažině tužeb, nevědomých tužeb. Levice věřila v opak. Že způsobem k vytvoření lepší společnosti, nebylo zacházení s lidmi jako citově izolovanými jednotlivci, ale přesvědčit je, aby si uvědomili, že mají s jinými společné zájmy. Pomoci jim povznést se nad jejich jednotlivé city a obavy.

Prezident Roosevelt – 1933: Dovolte, abych prohlásil své pevné přesvědčení, že jediná věc, které se musíme bát, je strach sám. Bezejmenný, iracionální, neodůvodněný teror, který ochromuje snahu změnit ústup na pokrok. Tato myšlenka v Americe vzkvétala v recesi 30. let. Prezident Roosevelt v čelení chaosu způsobenému krachu na Wall Street, povzbuzoval Američany, aby se připojovali k odborovým svazům, aby zakládali skupiny konzumentů a platili na sociální systém dávek pro lidi uvězněných chudobou. Chtěl vybudovat skupinové povědomí, které by se stalo silnou zbraní proti nespoutané síle kapitalismu, který zapříčinil krizi. Tato myšlenka poháněla Demokratickou stranu 50 let. Ale teď, Rooseveltovi nástupci proklínali důsledky sobectví povzbuzování prezidentem Reaganem.

Mario Cuomo – Sjezd Demokratické strany, 1984: Pane prezidente, v tvářích se skrývá zoufalství, které vy nevidíte. Možná, pane prezidente, pokud byste se zastavil v útulku v Chicagu, a pohovořil tam s bezdomovci, Možná, pane prezidente, pokud byste se zeptal ženy, které byla odepřena pomoc, kterou potřebovala, aby nakrmila své děti, protože jste řekl, že ty peníze potřebujete na daňové úlevy pro milionáře, nebo na raketu, kterou si nemůžeme dovolit použít.

Mario Cuomo – Guvernátor, New York, 1982-95: To nejhorší, co Ronald Reagan udělal bylo, že z odmítání soucitu udělal něco hodné respektu. Řekl, že pokud budete tvrdě pracovat a vyděláte si, neměli byste mít výčitky svědomí, pokud ty peníze nevyhodíte na lidi, kteří se rozhodli být bezdomovci a sami si vybrali nepracovat. To řekl. Řekl to elegantně a s jakousi laskavostí, která maskovala tvrdost toho celého.
– Myslíte, že se s tím dá něco udělat?
– A proč ne?
– Pokud budeme spolupracovat, abychom se postarali o životy těchto lidí … Nevidím důvod, proč bychom nemohli spolupracovat abychom pak uklidili bordel a pomohli v budování lepšího světa, v němž by se tyto věci nemohly odehrát … Vlastnosti, které jsme se naučili z přátelství a společného utrpení, by neměly být po této válce promrhány … Ze zkušeností, jako jsou ty naše, bude postaven nový svět.

Stejná myšlenka – řízení kolektivní silou mysli na zpochybnění pevného vlivu bohatství a byznysu vedlo k získání moci labouristické strany po válce v Británii. Ale v 80. letech labouristé, stejně jako demokraté v Americe, prohrávali volby, kdy miliony, které je kdysi volili, změnily tábor a prošli ke konzervativcům. Tak to vidíte, modrá se šíří všude, válcuje zemi … Protože oni jsou stranou včerejška … a zítřek patří nám … Muselo čelit těmto událostem se stále více osob z labouristické strany přesvědčilo, že pokud chtějí ještě v budoucnu získat moc, musí se labouristická strana naučit žít s novým individualismem.

Jednou z těch osob byl i reklamní vedoucí pracovník Phillip Gould, který byl celoživotním přívržencem labouristické strany. Gould věřil, že vedení strany je zkorumpované stejnou patricijskou arogancí, která dominovala ve všech britských institucích. Pošpinily a zamítli nové úsilí voličů pracující třídy.

Philip Gould – strategický poradce, Labouristická strana, 1985 – dodnes:
Strana přestala těmto lidem naslouchat. A vzpomínám si, že nejlepším příkladem toho byl čas po volbách v 1983, co byly konec konců volby, ve kterých prostě nebyly vyslechnuty hlasy lidí. Večeřel jsem s jednou z vedoucích osobností labouristické strany, která byla zapletena v té porážce a jeho žena říká: ‚Bože, tito lidé z pracující třídy, člověk jim dá vzdělání a dá jim životní příležitosti a oni jen čtou bulvár The Sun a jednoduše pro nás nehlasují. ‚ A vznikl obrovský rozdíl mezi těmi, kteří jen chtěli, aby byl jejich život lepší a částí elitářství labouristické strany, vznikla propast, která musela být zaplněna.

Gould se stal součástí malé skupinky modernizátorů, soustředěných kolem Petera Mandelsona. Jejich cílem bylo opět získat spojení mezi stranou a jejími ztracenými voliči. Aby to Gould dokázal, obrátil se k technice, kterou dobře znal ze své práce v reklamě – skupinové sezení. Gould zakládal skupiny v předměstských oblastech v celé zemi s malými skupinami voličů, který přešli k Thatcherové. Lidé byli povzbuzováni, aby o politice nemluvili racionálně, ale aby vyjádřili své vnitřní pocity. A Gould objevil zásadní změnu ve vztahu lidí k politikům. Neviděli se už jako součást nějaké skupiny, ale jako jednotlivci, kteří od politiků mohli žádat věci za placení daně. Přesně, jak je to jako konzumenty naučil byznys.

Philip Gould: Zjistil jsem, že z lidí se stali konzumenti, víte, lidé chtěli mít politiky a život podle svých představ. Nejen v politice, ale ve všech aspektech života. Lidé se vidí tak, jací jsou – nezávislí, silní jedinci, kteří mají nárok být respektováni, kteří mají právo na to nejlepší, nejen v Tescu nebo podobně, ale i když jde o zdraví a vzdělání. A bylo to celé o tom, aby labouristická strana pochopila, že se lidé opravdu velmi změnili, a pokud se nezmění labouristická strana, nemá šanci vyhrát. Philip Gould se pokusil přesvědčit labouristy, že budou muset udělat ústupky novým, jak je nazval, aspirující třídám. Měli čelit neústupné opozici.

Před volbami v 1992 Gould tvrdil, že jediná cesta k vítězství vedla přes nezvyšování daní. ale stínový kancléř John Smith to s hněvem odmítl. Labour party se držela své základní politiky. Do volebních bojů šli s příslibem zvyšování daní, aby vytvořily spravedlivější společnost. A když se začala kampaň, vypadalo to tak, že se Philip Gould mýlil. Tradiční průzkumy ukazovaly vedení labouristů navzdory jejich konzervativnímu poselství, že budou zvyšovat daně. I nejstarší spolupracovníci konzervativní frakce v tisku byli přesvědčeni, že omíláním dokola stejných slov o daních si konzervativci podřezávají vlastní hrdlo. Toryovci vypadají, že v nadcházejících chvílích nemají kontrolu pevně ve svých rukou a pokud se nezlepší, myslím, že prohrají …

Druhá věc je, že stále omílají svůj odkaz o daních a částečně si myslím, že problém dnes ráno byl ten, že jste měli plno lidí, který chodili na stejné tiskové konference celých 7 dní a měli prakticky totéž poselství a začínají se nudit a začínají mu to oplácet. Myslím, že média ucítili, že přichází něco velkého, že toryovci budou poraženi … I labouristé byli přesvědčeni, že vyhrají a vrátí se k moci. Přišel čas, abychom poznali muže a ženy, kteří budou tvořit novou vládu A teď, přišel čas pro nového premiéra Neila Kennett. Lidé, kteří vedli volební kampaň labouristů věřili, že moderní prezentací přitáhnou zpět voličů, ale zároveň si udrží starou politiku. Ale Philip Gould byl přesvědčen, že labouristé prohrají. Pomocí skupinových sezení věděl, že titíž lidé, kteří průzkumníkem tvrdili, že budou volit labouristy byly ve skutečnosti připraveni ze sobeckých důvodů volit konzervativní stranu, ale bylo jim trapné to přiznat. A John Major to věděl také, protože mu totéž říkali lidé na jeho skupinových sezeních.

– Proč neuděláte průzkum, ve kterém mají labouristé 5 bodů navrch? S tím bych se netrápil. Důležitý je dobrý pocit v ulicích ..

– Lidé v ulicích se cítí dobře? – V ulicích je dobrý pocit, ano … Už nějaký čas jsou v ulicích překvapivě dobré pocity … Dost překvapivé … dost se to liší … od průzkumů veřejného mínění .. Nechtějte ode mne, abych to očekával, ale zdá se mi to správné … Posaďme se, vše je připraveno …

Vítězství Johna Majora v 1992 bylo pro labouristy katastrofou. Malá skupinka reformistů, soustředěná kolem Petera Mandelsona a Philipa Goulda, byla přesvědčena, že jediný způsob k tomu, aby strana přežila, byla změna jejich základní politiky. Ale jejich myšlenky byly odmítnuty Johnem Smithem, který nyní stál v čele strany. Philip Gould opustil Británii a odešel pracovat pro volební kampaň Billa Clintona v Americe.

Philip Gould: Ve volbách v 1992, před nimi i po nich, se lidé cítili pod velkým tlakem a skutečně se cítili demoralizovaná a sklíčení a přechod ke Clintonovi pokud jeho kampani byl pro mě skvělý zážitek protože tady jsem pocítil vyslovené myšlenky, které jsem sdílel, ale které jsem sám nedokázal úplně konkretizovat nebo artikulovat. Chcete prezidenta, který obnoví střední třídu, opět získá budoucnost pro střední třídu a obnoví americký sen? Volte Billa Clintona a tím jednoznačně vyšlete celé zemi signál že se sjednocujeme! …

Gould objevil, že stejně jako labouristé i demokraté používali skupinové sezení s váhajícimi voliči. Rozdíl byl v tom, že Bill Clinton se rozhodl upravit svá opatření, aby se shodovaly s touhami těchto voličů. Hlavně aby se shodovaly s jejich ostrou vírou, že by měli platit daně jen na věci pro ně prospěšné a ne na sociální podporu pro jiné. Netuším jaké procento peněz z mých daní jde na sociální podporu, ale i když je to jen maličké procento, i když je to zanedbatelné procento, i tak je to moc … pro lidi, kteří dostávají tyto výhody, kteří jsou v podstatě neproduktivní …

Clintonův tým se rozhodl, že k tomu, aby vyhráli musí slíbit snížení daní pro tyto předměstských voličů. a také během kampaně používali skupinové sezení, aby si ověřili každé vystoupení, proslov a opatření, zda s ním voliči souhlasí. To, co nazýval Clinton zapomenutá střední třída, se stalo ústřední postavou v novém typu reaktivní politiky.

Robert Reich – člen Clintonova kabinetu, 1993-1997:
Kandidáti na prezidenta ve Spojených státech byli vycvičeni a designování už mnoho let. Nové byl pokus o použití velmi sofistikovaných, zda pseudo-sofistikovaných technik změření hloubky veřejné psychologie a důkladné zjištění, jaké měli jednotlivci touhy a pak přijít s kandidátem a platformou, obrazy a slovy, které přesně odpovídaly tímto hlubokým touhám.

Toto bylo designování na nové úrovni. Toto byly průzkumy na extrémní úrovni. Nezvýšil pro střední třídu daně! … Střední třída potřebuje klid … Vláda svým způsobem … vám bere více peněz a na oplátku vám dává méně … Jménem těžce pracujících Američanů, kteří tvoří naši zapomenutou střední třídu S hrdostí přijímám vaši nominaci na prezidenta spojených států … Soustřeďte se! Mluvte o věcech, na kterých lidem záleží! … Chápete? To je ekonomie, hlupáku! … OK?

… Ale tým Clintonové kampaně vedený Jamesem Carvellem a Georgem Stephanopolusem nevěřil, že se poddávají sobeckým touhám střední třídy. Daňové škrty byly cenou, kterou museli zaplatit za opětovné získání moci. U moci však chtěli nadále plnit tradiční demokratické opatření a pomáhat chudým, kteří byli pod Reaganem zanedbávání, hlavně reformou zdravotní péče. Chtěli za daňové škrty platit škrty ve výdajích na obranu a zvýšením daní pro nejbohatších. Věřili, že takto tvoří koalici starých a nových voličů, kteří takto mohli být všichni spokojeni. Pravděpodobně poprvé za jednu generaci zítra vyhrajeme … A to znamená, že více lidí bude mít práci, Lidé se budou méně obracet na zdravotnictví, dostanou lepší péči, a více dětí bude chodit do lepších škol … Umm … Takže … Děkuji …

Ale optimismus demokratů netrval dlouho. V listopadu 1992 byl Clinton triumfálně zvolen prezidentem. Ale za pár týdnů zjistila jeho administrace, že rozpočtový deficit byl mnohem větší, než předpokládali. Na setkání v Bílém domě v lednu 1993 jim šéf federálních rezerv řekl, že deficit byl téměř 300 miliard dolarů. Neexistoval způsob, jakým by si mohli půjčit bez způsobení paniky na trzích a vyvolání krize. Jediný způsob, jak zaplatit za slibované daňové škrty, byl ohraničit vládní výdaje nejen na obranu, ale i na sociální dávky.

Clinton čelil výběru mezi starou politikou a novou a vybral si tu starou. Daňové škrty byly zavrženy a on se pokusil inspirovat krajinu starým demokratickým ideálem vládních výdajů na pomoc chudým a znevýhodněným. Dnes v noci se s vámi povídat o tom, co může vláda udělat, protože věřím, že vláda musí dělat víc, aby zajistila lidem práci, musí vytvořit půl milionu pracovních příležitostí, které opraví naše dálnice a letiště zrenovovat bydliště, přinesou nový život do městských komunit a budou šířit naději a příležitosti mezi mládeží naší země. – Reforma zdravotní péče se mi zdá jako skvělý nápad! – Vím, ale některé maličkosti mi nahánějí pořádný strach! – Jak co? – Například …

Robert Reich: V počátcích Clintonovy administrativy se mnoho z nás, myslím, že i sám prezident Clinton, obrátilo zpět ke starší tradici, snažili jsme se pozvednout veřejnost, ať povstane debata o skutečných ideálech, které vykračují poza jednotlivce. A tou reformovanou agendou nebyla jen zdravotní péče pro všechny a péči o děti, udělat něco se vzrůstajícími nerovnostmi v naší společnosti, bezdomovci, s hodně věcmi z toho nechtěli mít občané – hlavně ti, se středním příjmem, nic společného. Ale předměstští voliči, kterým slíbili snížení daní nebyly vizí Billa Clintona inspirováni. Cítili se zrazeni a chtěli pomstu. Dostali příležitost v 1994 při volbách do Kongresu. Republikáni vedení Newt Gingrich slibovali obrovské snižování daní a zrušení systému sociální podpory. Voliči, přeběhlí ke Clintonovi nyní opět přešli k druhé straně a republikáni jako lavina vyhráli obě komory Kongresu.

Myslím, že to byla úžasná volba nakloněna menší vládě nižším daním, ve smyslu obnovy tradice Thatcher – Reagan a zájem je dost rozhodný … Znamená to, že systém sociální podpory bude méně příznivý pro mladé lidi, kteří nechtějí převzít odpovědnost za svou vlastní situaci o tom není pochyb … Myslím, že dnešek je začátkem konce státu blahobytu… Pro Clintona to byla katastrofa. Čelil nepřátelskému kongresu a neměl šanci prosadit své reformy. Jeho osobní popularita se hroutila a zdálo se být jisté, že za dva roky nebude znovu zvolen. Ze zoufalství, aniž by o tom řekl svému kabinetu, se Clinton obrátil na jednoho z nejnemilosrdnějších politických stratégů v Americe Dicka Morrise. – Co chtěl, abyste udělali? – Zachránil mu prdel …

Dick Morris – strategický poradce prezidenta Clintona, 1994-1996: Clinton měl vážné problémy, prohrál volby v 94, ztratil kontrolu nad Kongresem a najal si mě, abych ho zachránil. V podstatě ode mě chtěl, abych pro něj udělal něco jako záchranář pro tajícího. Morris řekl Clintonovi, že k tomu, aby znovu vyhrál volby musí změnit podstatu své politiky. Rozhodující Váhající voliči z předměstí teď mysleli a chovali se jako konzumenti. Jediný způsob, jak je získat zpět bylo zapomenout na celou ideologii a změnit místo toho politiku na druh konzumního byznysu. Clinton se musí pokusit identifikovat jejich osobní touhy a přání a pak jim slíbit, že jejich splní. Pokud se bude podle těchto pravidel konzumenta chovat, budou ho následovat.

Dick Morris: Řekl jsem, že podle mě je pro něj nejdůležitější, aby přinesl do politického systému tutéž filozofii konzumních pravidel jaké měla obchodnická komunita. Protože si myslím, že politika by měla být stejně reagující na přání a touhy trhu, jak to dělá byznys. A musí být vnímavá až do krajnosti – profit nebo hlasy – Přesně jako byznys. Myslím, že to všechno zahrnuje změnu vnímání voličů, takže místo zacházení s nimi jako s odběrateli s nimi zacházíte jako s majiteli. Místo zacházení s nimi jako s něčím, čím manipulujete, zacházíte s nimi jako s něčím, od čeho se musíte učit.

A namísto pocitu, že můžete zůstat stát na místě a můžete manipulovat voliči, musíte pochopit co chtějí a přemístit se tak, abyste jim vyhověli. Vstoupit do hlav váhající voličů, Morris přinesl poprvé marketing životního stylu do politiky. Zašel do jedné z nejvýznamnějších firem průzkumu trhu v Americe která se jmenovala Penn and Schoen a objednal si něco, co nazvali průzkum neuro-osobnosti. Byl to masivní dotazník mezi statisíci voličů, ale jediná politická otázka v něm byla, jestli je někdo Váhající volič, nebo ne. Všechny ostatní otázky byly intimní psychologické, nastaveny tak, aby se z nich dalo zjistit, zda Váhající voliči zapadají do některého z identifikovatelných psychologických typů.

Mark Penn – Průzkumník trhu pro prezidenta Clintona, 1995-2000: Ptali jsme se lidí otázky, jako například zda si myslí, že oni jsou bavič na večírcích? Zda když vidí věci, rádi si je dají na seznam a uspořádají si je? Zda si obvykle plánují věci dopředu, nebo spontánně? Kam rádi chodí? Jaké mají rádi sporty? Co by dělali se svým partnerem během romantického víkendu? Ptali jsme se lidí velmi osobní otázky ohledně jejich života abychom zjistili, zda jsou typem člověka, který může snadno změnit svůj hlas ve volbách a zda mají některé konkrétní osobnostní rysy a tak to i bylo.

Průzkum neuro-osobnosti umožnil Clintonovi podělit váhající voličů na různé typy životních stylů. Dali jim různá jména, jako Bazén, Terasa, Čepice nebo Talár, co byly městští intelektuálové žijící v univerzitních městečkách. Podle toho mohl tým identifikovat způsoby, jak zařídit, že se jednotlivci budou cítit bezpečněji v jimi vybraném životním stylu. Přesně tak se to naučili byznys dělat se svými produkty. Dick Morris to nazval politika malého kalibru. Maličkosti z osobního života lidí a jejich osobních úzkostí, o kterých politici předtím ani nepomysleli, nebo si je nevšimli se nyní staly klíčem k získání moci.

Doug Schoen – průzkumník trhu pro Prezidenta Clintona, 1995-2000: Byla to Amerika zaměřená na každodenní praktické záležitosti – Mám používat bezpečnostní pásy, mám přestat kouřit, mám nosit školní uniformu, je moje čtvrť chráněna … Nebyl to ani tak nový individualismus, spíše společenský řád o kterém jsme věděli, že přestal fungovat, takže jsme se mohli lidem dostat do hlav, pochopit jejich psychologii spojenou s životním stylem, s jejich hodnotami, co považovali za důležité, jaké záležitosti měli jejich politici a prezidenti řešit. A ukázaly se, že se tyto záležitosti značně liší od toho, co naznačovaly běžné znalosti.

Když se rozběhla volební kampaň, Clinton odhalil Morrisův nový přístup před šokovaným Bílým domem. Celá tradiční politika měla být zrušena. Místo ní se měl zaměřit výhradně na politiku, která byla cílená na starosti váhající voličů. V-Čipy byly nainstalovány do televizorů, aby zabránili dětem sledovat pornografii a do školních autobusů byly umístěny mobilní telefony, aby se rodiče cítili bezpečněji. Dick Morris také přesvědčil prezidenta, aby trávil svůj volný čas stejně jako jednotliví Váhající voliči. Poslal Cilntona na loveckou dovolenou oblečeného ve stejném Gortexovom oblečení, které měla ráda skupina zvaná rodiny Big Sky (Velké nebe). Cílem bylo ukázat životní styl váhající voličů. Liberálové v Clintonově kabinetu tento přístup nenáviděli.

Robert Reich – člen Clintonova kabinetu, 1993-1997: Řekl jsem: Dick, nač dělat kampaň, pokud prezident bude pouze nabízet tyto miniaturní iniciativy, které zabíraly na touhy lidí, jak na konzumenty kupujících mýdlo. V-Čipy, které jste si mohli dát do televizoru, abyste se ujistili, že vaše děti se nedostanou k pornografii a … školní uniformy. Nač se o nich bavit, jsou takové přízemní a maličké, a on na to, že pokud to nebudeme dělat, nebudeme znovu zvoleni.

A já na to, že nač být znovu zvoleni, pokud nebudeme mít mandát na to, abychom něco po znovuzvolení udělali. A on na to, na co by nám byl mandát, když nebudeme znovu zvoleni? Není hlavním cílem znovuzvolení? Ale Morrisova nová politika byla ohromným úspěchem. Clintonovy ratingy u váhající voličů začaly prudce stoupat a Dick Morris spolu s marketérem Markem Pennem se efektivně ujali tvorby politiky Bílého domu. Mark Penn založil obrovské telefonické středisko v kancelářské budově v Denveru a každý večer volali stovky operátorů váhajícím voličem v předměstích v celé zemi, aby si u nich ověřili každý detailů opatření, které Clinton navrhoval.

James Bennet – Washingtonský zpravodaj, New York Times: Politika byla tvořena skupinkou lidí obsluhujících telefony v Denveru v Coloradu, kteří volali voličům v takových místech jako Westchester a Pasadena a ptali se jich, co chtějí od vlády, a ptali se jich detailně na konkrétní opatření, nad nimiž Bill Clinton uvažoval. Podporovaly byste ho víc, kdyby nabídl tuto konkrétní vládnou službu, nebo pokud by nabízel jinou. Tito lidé jim říkali, co si myslí, Mark Penn to prodal Billovi Clintonovi a z jeho úst to šlo ven. Takže v podstatě předměstských voliči v 90. letech tvořili americkou domácí politiku a také část zahraniční politiky.
– Opravdu?
– Ano, Mark Penn dělal průzkum ohledně takových otázek jako zda bychom měli bombardovat Bosnu, takové věci. Morris také trval na tom, aby Clinton přinesl symbolickou oběť staré politiky aby přesvědčil voličů, že mu mohou věřit. V srpnu 1996 podepsal Clinton listinu, která rušila systém zaručené pomoci pro chudé a nezaměstnané. Sociální podpora měla být do dvou let ohraničená, aby přinutila lidi pracovat. Nový systém byl nazván „Sociální podpora práce“ a měla podle něj být pomocnou rukou a ne rozdávající rukou. Bylo to efektivní konec systému zaručené sociální podpory vytvořené prezidentem Roosevelt před 60 lety. Pro mnohé v Clintonově kabinetu to byl také konec progresivního politického ideálu, který reprezentoval Roosevelt. víra, že pozice vůdce má být použita na přesvědčení voličů, aby mysleli a chovali se jako společenské bytosti, ne jako sobečtí jednotlivci.

Robert Reich – člen Clintonova kabinetu, 1993-1997: Dick Morris a průzkumníci trhu vyhráli. A tím mám na mysli lidi, kteří se v konečném důsledku dostali k prezidentovi. Ti, kteří formovali prezidentovy myšlenky vnímali voličů jen jako soubor individuálních tužeb, které měly být ukájela střídajíc popsané praktiky a uspokojovány. Sugeruje to myšlenku, že demokracie není nic víc a neměla by být nic víc než ukájení těchto nepromyšlených a velmi primitivních tužeb. Primitivních v tom smyslu, že nemusí být ani nutně vědomé, jednoduše to, co lidé chtějí aby se uspokojily. Stejný úspěch sobecké politiky se měl zakrátko udát iv Británii. V 1994 se stal Tony Blair lídrem labouristické strany a skupinka reformistů kolem Petera Mandelsona se stala vlivnou. Téměř každý večer vedl Philip Gould skupinové sezení s váhajícími voliči na předměstích, ale tentokrát byl vyslechnut. Touhy a obavy nových aspirujícich tříd se staly silou tvarující politiku labouristů.

Philip Gould – Poradce nové labouristické strategie volební kampaně, 1997: V té době jsem mluvil s lidmi, kteří zvykli volit konzervativce a přemýšleli nad tím, že by volili labouristů a chtěli, aby bylo jasné, že jsou pod finančním tlakem a existují hranice, za které již zdanění nemůže jít a myslí si, že zločin je záležitost, která je pro ně důležitá a měla by být brána s respektem, chtějí aby sociální podpora šla lidem, kteří si ji zaslouží a ne takovým, kteří si ji nezaslouží. Mnozí labouristé to vnímali jako sobectví. Podle mě to nebylo sobectví, podle mě otec nebo matka, kteří dělají to nejlepší pro své rodiny nejsou sobci, dělají prostě to nejlepší pro své rodiny, Tak to prostě lidé dělají. Střílel bych lidi, kteří dělají jiným ve svých čtvrtích ze života peklo hlukem nebo narušením pořádku. Válka za řád je nyní záležitostí labouristů!

Derek Draper – asistent Petera Mandelsona, 1992-1995: Filozofií kampaně bylo soustředění se na váhající voličů, vedení s nimi skupinových sezení, abychom zjistili co chtějí a co jim bude vyhovovat a neoblomné prosazování těch věcí ve volbách. Něco se s vámi děje! … Po tom, co vám slíbili peníze ve vaší kapse, vám jejich konzervativci potichu berou … Philip Gould byl rozhodující, protože on dodal ‚surový materiál‘ pro politiky, aby takové věci mohli dělat, v tom, že on něco vymyslel a oni za tím šli vlastně skoro bez výjimek. Sám Blair psal podobné dvanáctistránková memoranda a říkal, že to je to co musíme udělat. Chceme, aby lidé více vydělávali, aby si užívali v životě dobré věci, chceme, aby lidé platili nižší daně … Gordon Brown tvrdil, že labouristická vláda ponechá hlavní daně nezměněny …

Labouristická vláda nebude zvyšovat daně .. Chci, aby bylo jasné, že nezvyšují základní daně .. Ve skutečnosti labouristická strana stojí za střední třídou Anglie … Ti, kteří aspirují za něčím víc ve svém životě, jsou ambiciózní, Jim a jejich rodinám se s labouristy povede lépe … Skupinky osmi lidí, víte, popíjejícich víno a konzumujících křupky Cheerios, to, co si mysleli efektivně určovalo všechno, co dělala labouristická strana. A i když se lidé od kampaně snažili představit tento nový přístup jako jejich vynález, ve skutečnosti byl okopírovanými od Američanů, dokonce i fráze, které američtí trhovců zkoušeli na svých váhající voliče.

Doug Schoen – Analytik trhu prezidenta Clintona, 1995-2000: Peter Mandelson a jejich tým sledovali ve Spojených státech co děláme a napodobili téměř doslovně náš přístup v kampani v 1997. Systém výhod by měl být o dávání lidem pomocné ruky a ne rozdávajícího ruky … Mandelson není blázen, to je jasné … uviděl něco, co fungovalo a řekl si, proč to neudělat. A pamatuji si, že jsem četl jejich prohlášení a říkal jsem si: oni to prostě slovo za slovem převzali. Víte, z jedné strany jste hrdý, ale z druhé si říkáte: Zkurvysyni! A stejně jako v Americe byli i labouristé nuceni zrušit opatření, které by přímo nepřinášely užitek váhajícím voličům, i kdyby to mělo znamenat obětování svých základních principů.

Závazek veřejné kontroly průmyslu, který byl zapsán v čtvrtém článku stranické ústavy, byl zrušen. Úkolem čtvrtého článku bylo použití kolektivní síly lidí na zpochybnění nespoutané chamtivosti byznysu. Ale teď čelil Tony Blair rozhodujícím voličem, kteří se již necítili být vykořisťováni byznysem. Cítili se jako individuální konzumenti, jejichž byznys uspokojoval a dával jim totožnost. Nový čtvrtý článek slíbil nekontrolovat volný trh a nechat prosperovat. Byznys je vlivnější než vláda, je rychlejší, je kreativnější … Byznys je krev proudící v zemi … Z něj vycházejí všechny výhody, které společnost potřebuje … zaměstnání, investice … Myslím, že existuje jen jedna strana: správné pochopení byznysu a o tom je nový Labour

Derek Draper – asistent Petera Mandelsona, 1992-1995: Nový Labour udělal to, že vyhověl lidem, kteří vykonávají ve společnosti moc ale ne politickým systémem nebo ne demokratickým politickým systémem. Takže je to byznys, jemu vyhovující zájmy a zájmy na udržení Status Quo. K těmto třem věcem měla být labouristická strana protikladnou silou. Znamená to, že velký byznys může pokračovat v provádění své moci, za kulisami si prosazovat své, protože je neměl kdo obvinit z nátlaku, neboť víte, obvinění z nátlaku nepřijdou od osmi lidí popíjejícich víno v Kettering. Ale ti, kteří vymysleli vítězství labouristické strany v 1997, to vnímali jako úspěšné obhájení nové formy demokracie. Pochopením a naplněním vnitřních tužeb lidí pomocí skupinových sezení dali jednotlivcům moc a nepřiznávaly nimi jako s beztvaré skupinou, jejíž politici říkají, co je pro ni dobré.

Philip Gould – Strategický poradce pro Labour party ve volební kampani, 1997: Nevnímám skupinové sezení jako nějaký marketingový nástroj, Vnímám je jako způsob k vyslechnutí  toho, co chtějí lidé říci. A vnímám skupinové sezení jako cestu k nové formě politiky. Co lidé dají si mohou také vzít zpět … My jsme služebníci, oni jsou nyní pánové.

Rok 1997 byl zásadní v tom, že je to podle mě konec elitní politiky, která tak dlouho panovala v Británii posledních sto let. V 1939 Edward Bernays – synovec Sigmunda Freuda stvořil vizi světa budoucnosti, ve kterém byl konzument král. Bylo to na světové výstavě v New Yorku a Bernays ji nazval Democracity (Město demokracie). Bylo to jedno z prvních a nejdramatičtějších vyobrazení konzumní demokracie. Společnosti, v níž potřeby a touhy jednotlivců jsou interpretovány a plněny byznysem na volném trhu.

Stewart Ewen – historik Public Relations: Světová výstava stvořila představení, na kterém se setkali všechny tyto koncerny, firmy jako Westinghouse a General Motors a American Cash Register Company a společnost za společností se prezentovala jako základ společnosti, v níž jsou lidské touhy a lidské potřeby a lidská úzkost řešené čistě systémem volného podnikání. Byla to představa, že volný trh je něco, co neovládají ideologie nebo politická moc, bylo to něco, co bylo prostě vedeno lidskou vůlí. Byl to model demokracie, které se noví labouristé a američtí demokraté staly součástí, aby znovu získali moc. Použili techniky vyvinuté byznysem na interpretování tužeb konzumentů a přijali Bernaysovo tvrzení, že jde o lepší formu demokracie.

Ve skutečnosti však byla Světová výstava dílem propracované propagandy, designovaná Bernays pro své klienty – obrovské americké korporace. V soukromí Bernays nevěřil, že by skutečná demokracie mohla fungovat. Byl hluboce ovlivněni teoriemi svého strýce o lidské přirozenosti. Freud věřil, že se jednotlivci neřídí racionálním myšlením, ale primitivními nevědomými tužbami a pocity. A Bernays věřil, že to je tedy příliš nebezpečné nechat masy převzít kontrolu nad svými životy a konzumerismus byl způsob, jak dát lidem iluzi kontroly, zatímco umožňoval odpovědné elitě nadále řídit společnost.

Stewart Ewen – historik Public Relations: Nejde o to, že lidé vládnou, ale o to, že vládnou lidské touhy. Lidé nevládnou, nemají žádný vliv na rozhodnutí moci v tomto prostředí. Takže je demokracie zredukována z něčeho, co předpokládá aktivní účast občanů, na něco, co je založeno na myšlence veřejnosti, kterou tvoří pasivní konzumenti, veřejnost jsou lidé, kterým vlastně jen házíte pochoutky pro psa.

Problém s novou Labouristické strany byl takový, že uvěřil propagandě. Doslovně přijali myšlenku propagovanou byznysem, že systémy na interpretování konzumního myšlení mohou tvořit základ nového druhu demokracie. Když byli u moci, snažili se labouristé vládnout pomocí tohoto nového systému, který Philip Gould nazval ‚nepřetržitá demokracie‘. Ale to, co fungovalo pro byznys při vytváření produktů přivedlo labouristické vlády do matoucí bludiště protichůdných přání a tužeb. Většinu prvního období vlády labouristů tvrdili skupiny na sezeních, že železnice nejsou naléhavou záležitostí a opatření labouristů to věrně odrážely. Ale tytéž skupiny nyní obviňují vládu z toho, že do železnic spíše neinvestovala větší množství peněz.

Derek Draper – asistent Petera Mandelsona, 1992-1995: V politice skupinových sezení jde o to, že žádná neexistuje, protože lidé si protiřečí a jsou iracionální a tak máte problém v rozhodování co uděláte, pokud jen nasloucháte hromadě individuálních názorů, které se věčně mění a nemají žádnou spojitost a jsou kriticky mimo kontext. Proto mohou lidé říci, že chtějí nižší daně a zároveň lepší veřejné služby. samozřejmě, že to tak chtějí. Ale když se zeptáte, zda chtějí platit vyšší daně, aby měli lepší veřejné služby lidé znejistí. Nevěří tehdy, že pokud budou platit vyšší daně, ty budou vydány na lepší veřejné služby.

Uvíznete v bažině a pravda je taková, že politici musejí říct podívejte, já v to věřím, já věřím že byste měli platit o něco vyšší daně abyste dostali lepší veřejné služby a přísahám, že jsem dostatečně kompetentní na to, abych ty peníze použil moudře – chcete mě volit, ano nebo ne. A to se přesně Blairovi udělat nepodařilo. Tony Blair to otočil a snaží se jim dávat to, v co už sami věří a dává jim to, v co věří, což je individuální nesouvislý protichůdný nesmysl a to je to jediné, co jim může nabídnout. A pak se diví, proč ho lidé nechápou. Nejde o to, že ho nechápou, jde o to, že hledají někoho, kdo udělá, to co nemohou udělat oni sami a to je přijít se souvislým politickým názorem, v který budou moci mít důvěru.

Nový Labour čelí dilematu. Systém konzumní demokracie, který přijali, je uvěznil v řadě krátkodobých a často protikladných opatření. Narůstají požadavky, aby plnili vznešenější vize. Ať využívají vládní systém, aby si poradili s problémy vzrůstajících nerovností a upadající sociální strukturou v zemi. Ale aby to udělali, budou muset přesvědčit voličů aby přemýšleli i poza svým osobním zájmům. A to by znamenalo zpochybnění v dnešní dobře převládající freudovskej vize lidských bytostí jako sobeckých, instinkty poháněných jednotlivců. Je to koncept lidských bytostí, který byl podporován a propagován byznysem, protože vytváří ideálních konzumentů. I když máme pocit, že jsme volní, ve skutečnosti jsme se tak jako politici stali otroky našich vlastních tužeb. Zapomněli jsme, že můžeme být víc než jen to, že lidská přirozenost má i jiné stránky.

Robert Reich – člen Clintonova kabinetu, 1993-1997: Máme tu v podstatě dva odlišné názory na lidskou přirozenost a demokracii. Je tu názor, že lidé jsou iracionální, že jsou to hromádky nevědomých pocitů – to pochází přímo od Freuda. A byznys je velmi schopný a dokáže na to reagovat, proto zdokonalil své dovednosti a o tom je celý marketing – jaké jsou symboly, obrazy, hudba, slova které budou mít vliv na tyto nevědomé pocity. Politika musí být víc než jen to.

Politika a vůdcovství jsou o zapojování veřejnosti do racionální diskuse a zvážení, co je nejlepší a zacházení s lidmi s respektem co se týče jejich racionálních schopností diskutovat o tom, co je nejlepší. Pokud to není o tom, pokud je to jako u Freuda v podstatě záležitost zaujetí základních nevědomých pocitů, na které působí byznys tak proč to nepřenechat byznysu? Byznys to dělá lépe, byznys ví jak na to. Byznys je v konečném důsledku byznysem působení na tyto pocity.